Konec civilizace nás nečeká, klima lze opravit

 Na pařížské konferenci COP 21 podepsalo 196 zemí mezinárodní smlouvu o změně klimatu. Cílem této mezinárodní smlouvy bylo snížit do roku 2050 emise skleníkových plynů na nulu. Další konference na mezinárodní úrovni nepřinesly, jak se ukázalo na posledním COP27, žádné konkrétní řešení, které by reálně vedlo ke snížení emisí či dokonce omezení množství skleníkových plynů.
Roční přírůstek obsahu oxidu uhličitého činí v současných letech 2,5 ppm. Bude-li pařížská smlouva převážnou většinou signatářských zemí s vysokými emisemi dodržena, měli bychom dosáhnout cca za 28 let nulových emisí. Na každý rok, který zbývá do roku 2050 tak průměrně připadá 1,25 ppm CO2 ekvivalentu skleníkových plynů. Podle toho bude tedy v roce 2050 koncentrace skleníkových plynů v optimálním případě 455 ppm ekvivalentů oxidu uhličitého v atmosféře. 
V období pliocénu, mezi 5,3 miliony a 2,6 miliony let, rostly poblíže jižního pólu stromy. V ledových jádrech vrtů do antarktického ledu ve vzdálenosti 200 km od jižního pólu byly nalezeny otisky listů buku jižního. Tento strom se dodnes zachoval především na jihu And, na Novém Zélandu a v jižní Austrálii. V uvedené epoše byla koncentrace oxidu uhličitého okolo 400 ppm, hladina moře byla o dvacet metrů výše, než je ve současnosti a globální teplota o 3-4 °C vyšší, než dnes (0) . Klimatické procesy mají zpoždění, a proto se následky v plné síle projeví až za určitou dobu. Pakliže ovšem budeme dále pokračovat v současných emisích může koncentrace oxidu uhličitého dosáhnout koncem století dosáhnout apokalyptické hodnoty 1000 ppm, což by bylo již dávno za jakoukoliv hranicí životních podmínek na zemi, a této koncentraci by předcházel rozpad civilizace, zánik lidského rodu a zásadní změna biotopu na Zemi.
Na základě těchto údajů se šíří přesvědčení, že za několik málo let překročíme bod, z něhož již není návratu. Většinou se tyto předpovědi shodují na času, který nám zbývá. Sedm let. Spáchá lidstvo společnou sebevraždu? Opravdu je tento osud nevyhnutelný? Lze současnou koncentraci skleníkových plynů snížit a proces oteplování zvrátit?
V současné době je několik desítek firem, které se technologií CCS (Carbon Capture and Storage) pomocí přímého záchytu oxidu uhličitého DAC (Direct Air Capture) za vysokých nákladů, a poměrně malého objemu zachyceného oxidu uhličitého a vysoké měrné spotřeby energie zabývají. Efektivita těchto procesů je mizivá a neposkytují potřebné řešení. Není uspokojivě vyřešeno, kam se zachyceným oxidem uhličitým a Elon Musk na vyřešení tohoto problému vypsal v rámci XPRIZE Foundation cílovou prémii 100 milionů dolarů.
V poslední době ale byla navržena jiná řešení, která by mohla celou situaci zvrátit. Jedna z nových cest se zabývá výrobou syntetického vápence, ze široké škály odpadních surovin (betonového recyklátu, odpadní strusky z výroby železa, polétavého popílku, …). V této oblasti pracuje nedávno vzniklá americká firma Blue Planet (1). Oxid uhličitý lze získat z různých zdrojů, především z výroby cementu, z ropných rafinérií, čištění bioplynu, přímým záchytem ze vzduchu apod. V jednom kubickém metru betonu ze syntetického kameniva lze uvedenou metodou trvale uložit cca 293 kg CO2. V USA a v Kanadě jsou firmy, které se začaly touto technologií zabývat. V jedné tuně nově vyrobeného vápencového agregátu firmy Blue Planet je trvale uschováno 440 kg oxidu uhličitého. Autoři uvádějí, že pakliže by se při konstantní výrobě betonu na světě vyrábělo novou technologií 16 %, tak by tento proces byl schopen do roku 2050 snížit koncentraci oxidu uhličitého v podstatě k předindustriální hodnotě, k hranici 300 ppm. Ve výpočtu se počítá s tím, že výroba betonu se každých dvanáct let zdvojnásobí, jak tomu dosud bylo.
Proponovaná metoda má několik základních výhod. Předně se jedná o trvalý záchyt oxidu uhličitého, kdy uložený CO2 nemůže uniknout, protože je vázán chemickou vazbou a o produkt bude zájem, protože v některých lokalitách (například v ČR) bude postupně docházet písek a kamenivo k výrobě betonu.
Další cestou, která by rovněž měla za následek zásadní snížení obsahu oxidu uhličitého v atmosféře země je stimulace růstu mořského planktonu a řas pomocí přídavku železa do mořské vody. Na základě výzkumů sedimentů mořského dna ale i experimentů, provedených pod vedením profesora Viktora Smetacka (2), vědeckého pracovníka Institutu Alfreda Wegenera Helmholtzova centra pro polární a mořský výzkum, v jižním Pacifiku byla prokázána spojitost mezi obsahem železa a životním osídlením svrchní vrstvy mořské vody. Sprejování mořské hladiny velmi malým množstvím železa mělo za následek zvýšenou produkci biomasy, stejně jako k ní dochází po erupcích sopek, kdy se rovněž zvyšuje koncentrace železa (3). Velmi pravděpodobná teorie přisuzuje řasám zásadní vliv při vzniku i zániku dob ledových, tím, že ovlivňuje množství oxidu uhličitého v atmosféře a tím mění teplotu (4). 
Navzdory vědeckým studiím o mechanismu vzniku dob ledových a úspěšným experimentům, se objevily nesouhlasné hlasy o „hnojení“ oceánů a další osud tohoto projektu je v tuto chvíli poněkud zahalen mlhou. Koncentrace železa, která by k nastartování takového procesu byla nutná je ovšem velmi nízká. V pobřežních vodách moří je koncentrace o mnoho řádů vyšší, než jaká je zapotřebí pro stimulaci růstu řas.
Rovněž je navržena stimulace oxidace metanu, který je velmi silným skleníkovým plynem trojmocným železem.

Domnívám se, že by v tomto ohledu mohla sehrát EU významnou roli, mohla by stimulovat vznik výrobních závodů, upořádat odborné konference na uvedená témata a iniciovat další série experimentů (5).

Určitou obtíží by mohly představovat následky těchto technologií, které by mohly vést k podnícení fosilní těžby a spotřeby, protože by jejich emise byly kompenzovány trvalým záchytem uhlíku. Tomuto zneužití by se dalo předejít  striktním vyžadováním pařížských smluv ohledně klimatu.