JADERNÁ ENERGIE A KOLAPS CIVILIZACE

Říše vznikají, rostou a upadají. Kolaps civilizace není žádným spekulativním pojmem, ale dlouhodobou lidskou zkušeností. Existují historické příklady, mezi nimiž lze uvést jako historickou paralelu zánik starého Říma, mayské civilizace, zánik civilizací v povodí řeky Indus a zánik Chetitské a Khmerské říše. Velká část těchto kolapsů byla způsobena dlouho trvajícím suchem. I v tom lze se současnou dobou vidět jistou paralelu.

Především je třeba se podívat realisticky na různé předpovědi, čímž nemám na mysli předpovědi politických předáků či internetových influencerů, ale vědecká pojednání. Nikdo si nemůže být budoucností jist. Proto má časová předpověď civilizačního kolapsu jen určitou pravděpodobnost.

V remaku proslulých Limitů růstu, které Gaya Herringtonová publikovala v roce 2021  jsou uvedeny  čtyři základní grafy, z nichž dva jsou označena jako BAU (Business  as Usuale) a třetí  a čtvrtý jsou charakterizovány ekologickou a sociálně vstřícnou strategií. První dva, založené na stálém růstu produkce vedou v nejbližších desetiletích ke zvýšenému znečištění životního prostředí a k rostoucímu nedostatku potravin pro pomaleji klesající počet obyvatel.

Na poklesu produkce potravin se bude podílet více faktorů. Zvýšená teplota, vyvolaná klimatickou změnou, nedostatek fosilních surovin, zejména nafty a zemního plynu nutných pro zemědělské práce, resp. hnojiva, a v poslední době i politicko vojenská situace v průlivech u ropných zemí.

Pokud by se dnes na celém světě zcela zastavila veškerá produkce potravin, globální zásoby jídla by lidstvu stačily přibližně na 60 až 115 dní (2 až 4 měsíce).  Pakliže by se aktivovaly další zdroje a potrava pro zvířectvo by se přesunula  na lidi, bylo by možné dosáhnout 2 - 3krát delší doby. Zastavení úplné produkce potravin je za nadcházející  situace velmi nepravděpodobné, ale zásadní  snížení produkce naopak velmi pravděpodobné.

Dalším problémem je ale distribuce potravin, k níž je třeba energie, především ropa. I když jsou známy možnosti nízkoemisní výroby pohonných hmot i hnojiv, je postup v této branži zatím příliš pomalý. Technologický institut z Karlsruhe přichází s návrhem, podle něhož bylo možné do roku 2030 nahradit polovinu  spotřeby kapalných paliv syntetickými z odpadní biomasy a do roku 2040 spotřebu celou.

 

Co může kolaps znamenat není těžké odhadnout – nárůst násilí při obstarávání potravin, potíže  při zásobování, rozpad sociální struktury… Minulé kolapsy nebyly globalizované, byly lokalizované, a hlavně nepředstavovaly zásadní ohrožení životních podmínek, právě díky velikému procentu obyvatelstva, pracujícího v zemědělství.  Dnešní ekonomicky, energeticky i politicky  a kulturně propojená podstatná část světa bude mnohem více ohrožena v důsledku většinové unifikace. Historie minulých i nedávných kolapsů, včetně principů pro přežití jsou uvedeny v  časopise Discover Global Societies. Na rozdíl od historických kolapsů je současná antropocénní krize globální, rychlá a mnohostranná. Protože moderní populace jsou odpojeny od základní produkce potravin, selhání v jednom sektoru může kaskádovitě šířit globálními dodavatelskými řetězci.

Podobnou „službu“ by také mohla vykonat půl megatunová termojaderná bomba, která by byla odpálena ve výšce 80-90 km na zemským povrchem a zlikvidovala by veškerá nechráněná elektrická zařízení. Zničena by byla veškerá elektrické vedení, elektronická komunikace, doprava, bankovnictví, datacentra…  a to v okruhu 2000 km.

Moderní věda se na hrozbu kolapsu dívá optikou kaskádového selhání propojenými globálními systémy, nikoli jedinou deterministickou událostí. Významná část literatury spojuje civilizační riziko přímo s antropogenní změnou klimatu a překročením planetárních hranic.  

Článek z Guardianu z roku 2022 uvádí, že vědecká komunita nedostatečně prostudovala nejhorší možné scénáře klimatických změn. Autoři vyzvali k specializovanému výzkumu, jak by body zlomu v klimatu mohly spustit společenský kolaps, systémová kaskádová rizika nebo potenciální vyhynutí lidstva.

Za zmínku stojí, že určitá část vědecké komunity varuje před alarmismem nebo fatalistickou „kolapsologií“. Meta-přehled historických kolapsů publikovaný Národními instituty zdraví (PMC) poukazuje na to, že mnoho starověkých společností prošlo spíše „vážnými transformacemi“ nebo decentralizací než naprostým apokalyptickým koncem. Tito výzkumníci zdůrazňují, že lidské společnosti disponují nesmírnou přizpůsobivostí a že studium místní soběstačnosti a flexibility zdrojů je klíčem k navigaci v nadcházejících ekologických změnách. V tomto kontextu je ale nutné si uvědomit zcela odlišný charakter uspořádání dnešní západní společnosti s velmi nízkou obecnou resiliencí.

Jaký by byl osud jaderného odpadu?

Otázkou je, co by se v případě kolapsu dělo s použitými palivovými články, které jsou umístěny v chladících bazénech vedle jaderných reaktorů. Celosvětově, ale především v Evropě a ve Spojených státech, kde je většina jaderných reaktorů.

Na světě je aktuálně v různých typech meziskladů uloženo přibližně 322 000 tun vyhořelého paliva. V chladicích bazénech se nachází 41 %, tedy 132 000 tun z uloženého množství, (z celkově vyprodukovaných 494 000 tun), přičemž zbytek byl přepracován.

Potřebná doba pro otevření bezpečného podzemního úložiště ve Švédsku se odhaduje na 30.léta 21. století a plné rozšíření na 80.léta 21. století. Odhady pro další země, jako Čínu a Ruskou federaci jsou ještě delší. V ČR se odhaduje otevření úložiště na 80.léta, tedy za cca 60 let. Finské první na světě dokončené úložiště Onkalo je ve  zkušebním provozu.  

Je rozumné se domnívat, že po dobu, kdy bude svět zahlcen problematikou zásobování prakticky vším: energií, surovinami, potravinami, bez digitálních služeb a narušeným bezpečnostním systémem, bude velmi svízelné, až nemožné zajišťovat elektřinu či naftu do generátorů na výrobu elektřiny pro zásobování čerpadel a chemickou úpravu vody doplňované do chladících bazénů u jaderných reaktorů po desítky let? Je snad pravděpodobné, že by  v kolabující společnosti někdo rychle nalezl způsob, jak vybudovat bezpečné úložiště vysoce radioaktivního odpadu? I kdyby, jak dlouho to bude trvat? Nebo že by nalezl alternativní způsob zacházení s jaderným odpadem?

Během ztráty kontroly nad základními civilizačními funkcemi se tyto extrémně nebezpečné odpady  mohou stát součástí životního prostředí, od něhož měly být pečlivě izolovány po dobu stovek tisíců let, příkladně tedy po dobu 50krát delší, než jaká nás dělí od neolitické revoluce.

Záleží samozřejmě na míře a rychlosti civilizačního propadu. Rychlý a rozsáhlý kolaps, či světová válka  by s velikou pravděpodobností vedly  k  destrukci současných úložišť vypáleného jaderného paliva, jeho roztavení a požárům, po nichž by se radioaktivní prach rozšířil do širokého okolí a kontaminoval především značné oblasti v Evropě a Spojených státech.

Řešení pro kolabující společnosti spočívá v důsledné decentralizaci, využívání lokálních obnovitelných zdrojů energie, pečlivé recyklaci materiálů a jejich opětovném zapojení do materiálových cyklů, v lokálním zemědělství a přísné ochraně vodních zdrojů a jejich  úsporném využívání. V tomto konceptu bude starost o stávající úložiště či v nejhorším případě kontaminace prachem z vyhořelých palivových článků zásadním a jen těžko řešitelným problémem.

Úplný přechod na 100% obnovitelné zdroje energie je proto jasnou stabilní a mírovou politikou, protože na jedné straně ukončuje příčiny válek o ropu a zemní plyn a na druhé straně omezuje dodávky nového zbrojního materiálu z jaderných elektráren.