Navigace
Zpět na: Home / Časopis

Trh s ekoproudem - pomoc pro životní prostředí nebo placebo pro spotřebitele?

   V tuto chvíli nabízí téměř stovka podniků v Německu tzv. ekoproud neboli zelený proud. Za ekoproud se počítá veškerý proud, který je vyroben z obnovitelných energií - slunečního záření, biomasy, větru, vodní síly a geotermie, případně ve směsi do 50% proudu vyrobeného z fosilních paliv, ale energeticky úsporně v kogeneračních jednotkách. Především se jedná o městské podniky, které tento proud nabízejí, vedle nich regionální a nad regionální elektrické podniky, vedle nových etablovaných dodavatelů, kteří vznikli po liberalizaci trhu. Zákazníci platí za ekoproud vyšší cenu, než by platili za proud "konvenční", mnozí distributoři zvýšili cenu o 8 feniků na jednu kilowatthodinu.
   Mnoho těchto dodavatelů podporuje tržní zavádění obnovitelných energií, čímž také podporují ochranu zdrojů a životního prostředí, zatímco jiní pouze toto zdání budí. Rozdíly nejsou pro odběratele lehce průhledné. Proto začal EUROSOLAR a oba, pokud se členské základny týče nesilnější environmentální spolky BUND a NABU, již v roce 1998 rozvíjet iniciativu k označování proudu "certifikací" důvěryhodných dodavatelů. To koncem roku 1999 vedlo ve spolupráci s pěti environmentálními a spotřebitelskými spolky a k etablování pečetě kvality "štítek zeleného proudu". Mezitím začala tento štítek akceptovat dobrá poloviny všech německých dodavatelů zeleného proudu, včetně s tím spojené kontroly. Téměř současně s tím etablovala technická kontrolní sdružení certifikaci pro "výrobu proudu z obnovitelných zdrojů". Na podzim 1999 k těmto certifikátům připojil Ekoinstitut "Certifikační podmínky pro zelený proud", podle něhož byly poté certifikováni čtyři dodavatelé. V budoucnu chce Ekoinstitut spolu s WWF a se spotřebitelskou centrálou NRW rozdělovat kvalitativní ocenění "EnergieVision".
   Tyto všechny pečetě kvality vedou k chaosu a zmatkům, které TAZ pojmenoval jako "přílivem pečetí kvality". Pod názvem " Drahé tarify často bez účinku - velký podfuk se zeleným proudem" označila centrála NRW některé dodavatele ekologického proudu jako ty, kteří tyto názvy zneužívají. Doporučila dodavatele označené Ekoinstitutem nebo "Pečetí zeleného proudu" a odmítla označení TUV. Důvody pro toto rozdělení byly pouze naznačeny.
   Chceme-li hodnotit kvalitu dodavatelů ekoproudu, musíme se ptát, co mají a mohou ovlivnit. Jejich působení nespočívá v tom, že do domů je dodáván ekoproud. V zásuvce je proud z připojené sítě. Změna dodavatele na tomto fyzikálním procesu nic nezmění.
   Dodavatel ekoproudu tedy nemůže v běžném smyslu slova tento proud "dodávat". Může ale v určitém časovém období vyrobit tolik ekoproudu ve svých zařízeních nebo jej získat v cizích zařízeních tolik, kolik jeho zákazníci kupující zelený proud spotřebují. Krátce řečeno: může celkové množství prodaného proudu pokrýt proudem vyrobeným. Nic více a nic méně se neskrývá pod pojmem odběr nebo dodávání či prodej ekoproudu.
   Podle současných představ by měl odběr ekoproudu vést ke zvýšené výroby ekoproudu. Tento cíl bude automaticky dosažen, když by poptávka po ekoproudu přesahovala nabídku. Tržní realita v nejbližší budoucnosti je ale od toho na míle vzdálena. Ekoproud se vyvíjí velmi váhavě, v současné době je v Německu poptáváno asi jedno promile ekoproudu, zatímco se nabízí asi 6 procent, z toho dvě třetiny z tradiční vodní síly.
   Podíl tradiční velké vodní síly je v Evropě a na světe mnohem vyšší. Jejich výstavba je ale v Německu a sousedních zemích z podstatné míry ukončena a výroba proudu v dávno zaplacených velkých vodních elektrárnách je v průměru mnohem levnější než ostatní výroba proudu.
   Potenciál výstavby obnovitelných zdrojů energie, které budou muset ve stále větší míře nahrazovat konvenční zdroje spočívá naopak v "nových" obnovitelných zdrojích - hlavně ve větrné energii, biomase a slunečním záření. Cena proudu z těchto zdrojů je v současnosti ale mnohem dražší než konvenční výroba, protože k této ceně nejsou připočteny externí náklady (znečištěním vzduchu klimatickými plyny, radioaktivitou atd.) Proto potřebují výstavba a zavádění na trh "nových" obnovitelných zdrojů v dohledné době ještě finanční podporu. V Německu je tato podpora realizována pomocí preferenční regulace podle zákona o obnovitelných zdrojích (EEG), který - jak doporučuje směrnice Komise EU vylučuje velké vodní elektrárny.
   V současnosti ale jsou určití distributoři proudu, kteří nabízejí v podstatné míře, nebo dokonce výlučně proud ze starých vodních elektráren. Tento proud je vyráběn neustále, zcela nezávisle na poptávce, jakmile to je technicky možné. Když je tento proud z vodních elektráren prodáván v žádném případě se tím nepodporuje další výroba.
   Dodavatel proudu, který nabízí proud z existujících vodních elektráren jako ekoproud, jej účetně separuje od dalšího vyráběného proudu a prodává tento velmi levně vyprodukovaný proud s přirážkou a tím nadlepšuje náklady na dodávání ostatního proudu. V konečném efektu jsou náklady tedy přesunuty na zákazníky - odběratele ekoproudu. Pakliže nabídku (např. Aquapower) stvrdí certifikát, že prodávaný proud je z obnovitelných zdrojů, pak je to korektní. Pakliže se ale bude poukazovat na skutečný efekt této nabídky, pak by se tento proud neměl prodávat.
   Odběr ekoproudu nemusí tedy nutně vést k rozšíření výroby ekoproudu. To neplatí pouze pro vodní elektrárny. Když elektrický podnik, který například vyrábí proud z větrné energie a nabízí jej jako ekoproud, zůstává to jenom čistě účetním procesem, bez jakýchkoliv materielních následků potud, pokud poptávka nepřevýší nabídku. Nabídky ekoproudu tak vedou - ale jenom tehdy - k rozšíření výroby ekoproudu, když se dodavatel zaváže, že bude výnosy z prodeje ekoproudu financovat budování, resp. provoz nových smysluplných zařízení obnovitelných zdrojů energie.
   V tomto smyslu ostatně není žádné zařízení nové jen proto, že existuje několik málo let (ač to někteří výrobci sugerují) ale jenom proto, že by bez financování z příjmu za prodej ekoproudu neexistovalo. Pakliže dodavatel kupuje proud z již existující větrné elektrárny, lhostejno jakého věku, aby jej prodával jako ekoproud, pak to nevede k zvýšení výroby ekoproudu.
   Naproti (levnému) proudu z velkých vodních elektráren je nákup proudu z "nových" obnovitelných zdrojů dotován podle EEG. Vezme-li výrobce v potaz tuto atraktivní náhradu, tak prodá svůj proud distributorovi a nemůže jej tudíž prodávat na trhu zeleného proudu. Provozovatel sítě může ekoproud dále v rámci vyrovnání podle zákona EEG dodat dále, a nemůže jej prodat na trhu ekoproudu. Místo toho se přidělí regulačním vyrovnáním všem dodavatelům proudu anonymní podíl proudu podle zákona o obnovitelných zdrojích. Tyto zdroje nejsou identifikovatelné a jejich množství je zcela nezávislé na tom, kolik nebo jak málo tohoto proudu je lokálně vyráběno a lokálně dodáváno do sítě.
   De jure mohou tento anonymní podíl prodávat dodavatelé proudu jako ekoproud. Na jedné straně přispívá zákonná regulace k tomu, že by byl proud pro úspěšný prodej na trhu příliš drahý. Na straně druhé by byl tento prodej opět čistě účetním úkonem bez návaznosti na materielní následky pro výrobu ekoproudu.
   Prodej proudu, který pochází z velkých vodních elektráren a nespadá do oblasti působnosti zákona EEG, stejně jako prodej proudu, který byl podpořen podle tohoto zákona a je anonymně rozdělovaným proudem z "nových" obnovitelných zdrojů v praxi tedy nevedou k rozšíření produkce ekoproudu, ale pouze k přesunu nákladů na ochotné odběratele ekoproudu. Pro obchod s novým ekoproudem tedy zůstává , odhlédneme-li od sporných místních možností, spíše možnost zříci se zákonného příplatku. Tím by ale došlo pouze k přesunu finančních nákladů z veřejnosti (která nese finanční zohlednění podle EEG) na odběratele ekoproudu.
   Ať otáčíme situaci tam a zpátky, stejně nepovede obchod s ekoproudem ke zvýšení jeho výroby, pokud poptávka nepřevýší nabídku. A díky EEG stoupá nabídka mnohem rychleji než poptávka.
   Nyní obchodují ekologičtí dodavatelé, především městské elektropodniky v praxi nejenom s ekoproudem, ale nabízejí následující model: zákazník zaplatí za spotřebovaný proud (nebo jeho část) příplatek k jedné kilowatthodině ve výši 8 feniků nad normální cenu a dodavatel se zaváže, že tyto prostředky - po odečtu nákladů na správu do určité výše - použije pro další výstavbu zařízení na výrobu ekoproudu. Současně garantuje, že spotřeba proudu jeho zákazníků kupujících ekoproud bude kryta ekoproudem (vlastním nebo kupovaným) z jeho sítě.
   Těchto nabídek se finanční pobídka podle EEG nedotýká. Využívají příplatek spotřebitelů ekoproudu jednoznačně kvantifikovaným způsobem pro výstavbu zařízení vyrábějících ekoproud. K tomu není potřeba žádná garance krytí. Jedná se o příplatek, který nic materiálního neovlivňuje, ale jde o tržně psychologickou (pilně) šířenou představu, jako by šlo o odběr ekoproudu.
   Cíle, t.zn. rozšíření výroby ekoproudu, nebude dosaženo pomocí nákupu a prodeje ekoproudu, ale tím, že zákazníci zaplatí příplatek k ceně, který bude využit k výstavbě dalších zařízení. Je samozřejmé, že také obchodník s proudem, který bude chtít, může investovat příplatek na základě kvalitativního označení ekoproudu do výstavby nových zařízení. Ale v tom případě bude cíle - zvětšení výroby ekoproudu - dosaženo využitím příplatků a nikoliv obchodem s ekoproudem. Tohoto cíle lze dosáhnout pomocí naskicovaného, mnohonásobně praktičtějšího a průhlednějšího modelu příplatku.
   Ochrany životního prostředí a zdrojů bude dosaženo nikoliv obchodem, ale investicemi do obnovitelných zdrojů. Obchod, ze kterého neplynou investice, které by byly smysluplným příspěvkem k tržnímu zavádění obnovitelných energií a výstavbě jejich zdrojů je pouhým placebem pro ochotné a environmentálně uvědomělé zákazníky a přínosem pro obchodníky.
   Tato jednoduchá skutečnost je zamlžována reklamními zpravodajskými spoty které stylizují odběr ekologického proudu jako osobní se zřeknutí atomové energie a nebo příspěvek k němu. Odběr ekoproudu ale nemá co do činění se zřeknutím se jaderné energetiky, když je zde pro využití zisku na rozšíření výroby ekoproudu. Sice bude za každou kilowatthodinu ekoproudu vyrobeno o jednu kilowatthodinu méně konvenčního proudu - přesně to je energetický a environmentálně politický cíl. Méně se ale bude vyrábět v elektrárnách s nejvyššími pohyblivými náklady a to nejsou atomové elektrárny, ale elektrárny fosilní.
   Kriteria pro udělení značky zeleného proudu vyžadují od začátku, aby prostředky získané od zákazníků ekoproudu byly použity k dodatečnému financování takových zařízení k výrobě ekoproudu, které samotné, pouze na základě zákonného cenového zvýhodnění nemohou být provozovány ekonomicky, ale které pro budoucnost představují hospodářskou perspektivu. Zde se mimo jiné jedná o fotovoltaiku, která vyžaduje ještě další příplatek, vedle 100.000 střech a přídavku podle EEG, především ale podporu ještě zatím nevyzrálých technologií k získávání proudu z biomasy. Těmito kriterii lze docílit, že prostředky získané od odběratelů ekoproudu:
o smysluplně doplní zákon EEG, tím, že přispějí k tržnímu zavádění takových zařízení, která mohou být ekonomicky provozována pouze s tímto příspěvkem a bez jeho pomoci by nemohly být zavedeny
o budou využity efektivně, protože doplněním příplatku podle EEG tím převezme pouze část celkového financování, které až dosud bylo na bedrech veřejnosti.
   Podle těchto kriterií operuje přesně padesát firem, převážně městských elektrických podniků, které nabízejí ekoproud pod značkou kvality zelený proud.

Poznámky:
1) Podpora proudu z vodních elektráren podle EEG je ohraničena výkonem 500 kW a návrhem směrnic Komise EU 10 MW (od 30.05.2000)
2) tyto oblast nezahrnuté do EEG jsou: výroba proudu z biomasy, která nedostačuje ekologickým požadavkům podle EEG, dodatkové spalování biomasy v elektrárnách na fosilní paliva , teoreticky také výrobu ve velkých technologiích na zpracování biomasy s elektrickým výkonem přes 20MW, tato velikost je ale v dohledné době irelevantní.
© eurosolar.cz 2018

Zveme vás na
křest knihy Milana Smrže

15.2.2018 v 18:30
v kavárně Člověka v tísni
v zadním traktu domu Langhans na adrese: Vodičkova 707/37, 110 00 Nové Město