Navigace
Zpět na: Home / Časopis

Syndrom Kyóta a mizérie energetické a environmentální ekonomie

Koncem dubna tohoto roku vyšla v mnichovském nakladatelství Antje Kunstmann nová kniha prezidenta EUROSOLARU Hermanna Scheera pod názvem "Energetická autonomie - průlom k obnovitelným energiím". Tato kniha nepopisuje jenom světový rozvoj obnovitelných energií a sledované strategie, ale rovněž současně se vytvářející protistrategie etablovaného energetického hospodářství, které se mimo jiné projevují mezinárodní kampaní za "renesanci" atomové energie s poukazem na ochranu zemského klimatu.

Klíčová otázka, kterou Hermann Scheer sleduje, se týká faktoru času. Jak je třeba založit strategie pro obnovitelné energie, aby se zásadně urychlilo jejich celosvětové zavádění? Které současně používané strategie se k tomuto účelu hodí? O které pilíře se musí opírat? Scheer popisuje konflikty o obnovitelné energie, které v současné době spíše přibývají než ubývají s tím, jak se počíná vyčerpávat současný energetický potenciál. Nikoliv náhodou není Německo pouze jevištěm nejdynamičtějšího rozvoje obnovitelných energií, ale současně i nejvehementnější kampaně proti nim.

Kniha pozůstává ze tří hlavních dílů. Ve třetím díle knihy pojednává Scheer o strategiích průlomu, jejichž hlavní motiv podle něj musí spočívat v praktickém, hospodářském a technologickém konceptu "energetické autonomie".

Následující úryvky knihy pocházejí z obou hlavních dílů knihy. První část je z prvního dílu "Recepty a pseudorecepty" k překonání světové energetické krize. Druhá část pojednává o "nenarušené moci jednodimenzionálního myšlení", vedoucích k pochybným konceptům jednání, které rozvoj obnovitelných energií spíše brzdí než podporují.

Poslední bitva etablovaného energetického systému?

Existenciální rozhodnutí, před nímž nyní svět stojí se týká energetického zásobování v postfosilní době: mezi "solarem" a "atomem". Ve skutečnosti má atomová energie - jak ukazují její vzdušné zámky, které spisovatel Carl Amery nazval "zteřelým kouzlem čarodějových učedníků" - všechno jiné, jen ne pozitivní výhled do budoucnosti a to i v tom případě, kdyby proti ní neexistoval žádný odpor. Větší roli mají pouze spojené představy. Současnému energetickému systému slouží jako záruka proti orientaci na obnovitelné energie, především z hlediska globálních klimatických problémů. Strukturální náklonnost veliké fosilní energetiky k atomové energetice souvisí vždy s potřebou trvalého udržení energetické moci. Atomová energie přichází jako další po fosilní energii. Kdyby byla atomová energie použitelná pouze v decentrálních zdrojích a obnovitelná energie ve formě velkých elektráren, tak by byla upřednostněna ta první a poslední by byla její následovnicí.

Motiv renesance atomové energie může být taktický nebo drzý. Taktická varianta představuje pouhé setrvání na současné úrovni a dobře ví, že hodiny atomové energie stále tikají. Aby se to podařilo musí "nuclear community" dělat to, co umí nejlépe: přehánět svůj význam a podceňovat alternativy. Drzou variantou je, že skutečně doufá, že zrealizuje rychlé reaktory s mimořádně vágní nadějí na úspěch, že se současnou atomovou technologií a poslední tunou uranu dosáhne záchranného břehu atomové fúze. Tyto naděje satiricky připodobnil Carl Amery v rozhovoru s redaktorkou "Die Zeit" Christiane Grefe v knize "Klimawechsel", když je připodobnil muži bez prostředků, který si v restauraci objednává ústřice jednu za druhou, aby našel perlu, kterou by své obžerství zaplatil. Může to stát jakoukoli myslitelnou cenu, jen když se zabrání systémové změně na obnovitelné energie. Domácím motem se stalo "cokoliv mimo obnovitelné energie".

Jedná se zřejmě o poslední kolo boje atomově fosilního systému, kterým se snaží o vlastní udržení, a jež nemůže vyhrát. Pokus s klamně udávanými budoucími možnostmi zabránit praktické reorientaci na obnovitelné energie je předurčen k neúspěchu. Technologické možnosti využívání obnovitelných energií nelze natrvalo zamlčovat a snižovat. Je jen možné je ale zdržovat - tak jak se dlouho dělo. Uklidňovat ale nemůže ani to, že očekávaný zánik etablovaného energetického systému, k němuž dochází na všech možných pozicích a místech již započal, poněvadž je přílišné nebezpečí, že strhne společnost do propasti.

Myšlenku, že všechny společenské problémy lze řešit pomocí vědy a techniky vedl k obrazům, které samy sebe ozřejmily, obdobně jako to ve svém spise "Antiquierheit des Menschen" (Antikvárnost člověka) popsal v 50. letech - tedy ještě před aktuální zkušeností s atomovou energií - filozofující spisovatel Günter Anders jako rozpor mezi perfektní technikou a trvající lidskou nedostatečností. Jak je tento fakt neměnný, ukazuje s pádnou důtklivostí pět svazků "Mytu civilizačního procesu" etnosociologa Hans Peter Duerra. Žádný civilizační pokrok nelze zajistit na trvalo, nebezpečí archaické cesty zpět je stálé. Nic to nedokazuje jasněji, než na první pohled největší paradox současnosti: záplava přírodovědeckých znalostí - mnozí hovoří o zdvojnásobení tohoto poznání každých pět let - nebylo schopno zabránit tomu, aby ničení přírody lidmi v globálním měřítku nebylo stále větší. Günter Anders hovoří o prométheovském studu lidí ve formě stále rostoucího pocitu vlastní nedokonalosti ve srovnání se stále narůstajícími technologiemi. Člověk jim začíná věřit více než sám sobě a vytváří bezbřehou víru v jejich možnosti. Dezertuje do "skladu svých přístrojů" a podřizuje se jejich moci. Již se nejedná o vědomý výběr techniky, k čemuž také náleží depozice přístrojů do technického musea, ale stále další pokračování dalším vývojem.

Nesoulad s přírodními, společenskými a hospodářskými cykly, v nichž se utváří odpor, se ale jednou ve svém lineárním vývoji zlomí. Ztroskotá na tom, že nebude schopen se s nimi dostatečně propojit a změnit svůj hodnotový systém. Má-li systém nadbytečnou moc, může svou existenci vždy s novou situací prodlužovat pomocí poplatků. S rostoucí velikostí se podniky energetického zásobování stanou méně pohyblivými a to nikoliv navzdory své kapitálové a organizační moci, ale díky jí. Pokus o zachování sebe sama bude probíhat proti vytříbenějšímu názoru nebo znalosti odpovědných, jimž možné vady nemohou zůstat skryty. Hranicím, které jsou dány světovým klimatem, se bude moci energetický systém ještě dlouho vyhýbat. Kyótský protokol, o němž budeme ještě mluvit, na tom nic nemění. Následky klimatické změny, ačkoli jsou bezprostředně zapříčiněny fosilním energetickým systémem se bezprostředně nedotknou těch, kteří je zavinili. Bezprostředně ohroženými místy jsou ta, která povstala z jiných krizí zapříčiněných energetikou. Díky tomu bude na kapitálových trzích docházet k narůstajícím obstrukcím při získávání miliardových investic pro veliká zařízení a potřebnou infrastrukturu. Tato starost rovněž generuje rodinná setkání globálního energetického hospodářství na světových energetických konferencích. Vyzývá k tomu, aby se zlepšilo veřejné přijetí energetického systému - rovněž pomocí public relations.

Podle toho také zní první věta závěrečného komuniké světové energetické konference: "All energy options mast be kept open and no technology should by idolised or demonised". Tím se myslí, že obnovitelné energie nelze idolizovat a atomové a fosilní energie zatracovat. Jinými slovy: atomové a fosilní energie je třeba v obecném povědomí vnímat jako rovnocenné. Této "rovnosti" ale lze dosáhnout pouze za cenu toho, že problémy a nebezpečí fosilně atomového energetického systému budou brána bezstarostně a naopak soustavně budou popírány technologicko hospodářské možnosti obnovitelných energií a s nimi spojených nejrůznějších sociálních předností. Lze tedy počítat s dlouhotrvající, široce vedenou a stále se přiostřující kampaní, vedenou s účelem aby byl systém fosilně jaderného energetického zásobování zbaven viny na energeticky zapříčiněných krizích a současně vymluvit vládám a společnosti orientaci na obnovitelné zdroje. Na papíře potvrzenou rovnost obnovitelné energie má určovat pouze tržní cena obnovitelné energie, k níž budou připočteny náklady na kontrolu nad strukturami pro zajištění energetického zásobování na úkor obnovitelných energií. A aby se jiné myšlenky ani nevynořily, budou do kamene vytesány všechny technologicko hospodářské předsudky proti obnovitelným energiím, nehledě na jejich neopodstatněnost a nízkou technologickou fantazii. Jsou to účelové lži sloužící zakonservování etablovaného energetického systému a na nich se snaží založit svou další existenci. To je všechno špatnou předzvěstí pro "racionalitu" zacházení s obnovitelnými energiemi. Strategiemi zmatků a nejistoty se nyní zkouší zpochybnit nejenom schopnost obnovitelných energií nahradit fosilní a jaderné zásobování, ale současně i jejich přednost pro životní prostředí.

Otázkou zůstává, zda se kapitálové trhy a pojišťovací společnosti na to mohou spolehnout , když budou muset připravovat rizikové analýzy. Rovněž je otázkou kolik vlád a kolik parlamentů bude dále připraveno podporovat sebestředné strategie etablovaného energetického systému a pakliže ano, budou-li mít prostředky aby pro nepotřebnou atomovou renesanci znovu nechali plundrovat státní pokladnu. A je otázkou, zda se nechá veřejnost tak mnoho klamat - vedle otázek kolik sil energetického systému vydrží tento sebeklam a kolik se jich podrobí duchu své společnosti.

Autistické pokusy o přežití fosilně atomového energetického systému zdůrazňují již citovaná tvrzení Alberta Einsteina, že problém nelze řešit stejnými metodami, jakými byl zapříčiněn a ještě připojeným dodatkem autora - a sotva také stejnými nositeli.

Nezbývá tedy nic jiného než prorazit strukturální moc etablovaného energetického systému, uzavřít mu cestu umělého prodloužení existence a bez ohledu na ně mobilizovat obnovitelné energie. Ale s kterými metodami politického, hospodářského a sociálního vyjednávání a se kterými aktéry? S těmi předpoklady, které plynou ze současného jednání, jak ukážeme v díle II, to nebude možné. Ochromují budoucí aktéry a zabraňují aktivizaci mnohých dalších, kteří jsou zapotřebí pro proměnu na obnovitelné energie.

Syndrom Kjóta a mizérie energetické a environmentální ekonomie

Když 16. února vstoupil v platnost kyótský protokol, všichni to exaltovaně slavili - především politici životního prostředí, organizace a vědci. Zase se hovořilo o tom, že započala "nová doba". V prohlášení spolkové vlády se psalo:"Sibiř zůstane studená", jako kdyby již bylo světové klima zachráněno. Frakce Zelených v německém Bundestagu to nazvala "milníkem pro mezinárodní klimatickou ochranu". Nadpisy v "Tageszeitung", k jejichž profilu patří publicistické angažmá pro ekologické otázky hlásil: "Velký krok pro člověka, ale malý krok pro klima". Tento nadpis, jehož obě části si odporují, vyjadřuje dilema ethusiastů kjótského protokolu: ví se, že je pro ochranu klimatu nedostačující. Dilema, které vyjádřil německý klimatický vědec slovy: protokol je "obrovským úspěchem, který ale veskrze nic nepřinese".

Společný hlas požaduje, že v budoucnosti půjde o to, změnit váháním USA s jejich a pokud možno všechny země, především Čínu, přimět k tomu, aby se připojily k závazku snížení emisí skleníkových plynů a k tomu, aby se současné limity ještě zvýšily. Přece - jak opakuje oslavný chór na celém světě - se s kjótským protokolem podařil vstup do společného systému rozhodování o energetice a dokonce s tržními nástroji. Ty se oslavovaly jako vzorové, obecně aplikovatelný základní strategický koncept pro realizaci energetické proměny. Pouze některé hlasy byly ke "Kjótskému dni" kritické, jako například ředitel environmentálních programů OSN Klaus Töpfer, který požadoval "nová řešení a to pokud možno ihned".

Kyótský protokol si nezaslouží, aby se na něj pěly oslavné hymny a to nejenom kvůli obsaženým minimálním povinnostem. Obsahuje jak politické a hospodářské jednání, které globální energetickou proměnu ochromuje a omezuje a především obsahuje elementy špatného řízení, které již byly popsány v obou předešlých odstavcích.: monomanická fixace na globální konsensus a na takové "tržní nástroje", které srovnávají nesrovnatelné a upevňují struktury současného energetického zásobování. Jedná se o pochybný konstrukt neoliberálního energetického uvažování, jehož prosazení současně vyžaduje narůstající byrokracii.

Americké "ne" brání kritickému pohledu na Kyótský protokol

Když byl na americký návrh koncem roku 2000 - to byl ještě v úřadě Clinton, ale jeho nástupce Bush byl už zvolen - v kole jednání, které probíhalo v Den Haagu, přeložen řádně redukovaný návrh měnící protokol, který evropské vlády odmítly, uvítaly toto ztroskotání nevládní organizace větou: "lépe žádná smlouva než špatná". V dalším kole v Bonnu 2001 byla dohodnuta ještě omezenější varianta, aby se umožnil pozdější eventuelní přístup USA k protokolu, a pak byla slyšet věta "lépe špatná než žádná smlouva" a zástupci NGOs slavili.

Od té doby převažuje nekritický pohled na kjótský protokol, zprostředkující falešné uspokojení, jako kdyby bylo všechno na nejlepší cestě. Díky odmítnutí americkou vládou a senátem se protokol stalo symbolem politické připravenosti k aktivní ochraně světového klimatu - a půlící čáře mezi dobrým a špatným. Kdyby Spojené státy ke kjótskému protokolu přistoupily, existovala by již zřejmě dlouho široká kritická debata na stinnými stránkami protokolu. Proto americké odmítnutí škodí dvojnásob: zabraňuje tomu aby se prosadil malý pozitivní efekt protokolu, a aby se negativní efekty - založené na tom, globální reorientaci na obnovitelné energie více brzdit než posunovat - braly na zřetel.

Poněvadž je smlouva samo o sobě velice komplikovaná, omezuje to možnost veřejné diskuse. A mnozí se štítí kritiky aby jim nakonec netleskali ti, kteří se politiku ochrany klimatu generelně odmítají.

Po téměř deseti letech maratónu vyjednávání se došlo k závěru, že průmyslové země mají do roku 2012 snížit emise v průměru o 5,2% oproti roku 1990. Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC) v němž spolupracují klimatičtí badatelé všech zemí, považuje za potřebnou změnu o 60% do roku 2050. Pakliže se ale před rokem 2012 nestane v rámci protokolu nic významného bude světově množství skleníkových plynů asi o 50% větší a v průmyslových státech o 11%. To ozřejmují výpočty sekretariátu protokolu stejně jako Hans Joachim Luhmannem, klimatickým expertem německého Wuppertalského Institutu. Tato čísla vycházejí z toho, že se kjótský protokol přemění, což zůstává otázkou. Kde berou ti, které nenapadá nic jiného, než pokračování kjótského protokolu, svůj optimismus, že touto cestou dosáhnou pouhého přiblížení se k cíli udaného IPCC po roce 2012. Pomocí stejných metod jako dnes a pomocí stejných zdrojů? V prosinci 2004, když započala jednání "Kjóto II" se jednalo o stejné handrkování a smlouvání jako dříve.

Země, které se jik protokolu připojily se rozdělují do třech skupin: průmyslové země ("Annex I Parties"), s přibližně stejným objemem snížení; prahové průmyslové země ("Annex B Parties"), mezi nimi země východního bloku, někdejšího sovětského svazu, které obdržely různé horní hranice pro své emise skleníkových plynů v rozmezí od minus osmi do plus deseti procent oproti referenčnímu roku 1990; a rozvojové země ("Non-Annex I"), které nemají stanoveny žádné hranice. Stanoví-li protokol nějaké hranice pak se směrují na jednotlivé státy. Je pouze na nich jakým způsobem svou povinnost splní. Kdyby se kjótský protokol spokojil s tímto cíle, tak by bylo pozitivní hodnocení na místě, protože i minimální kompromis je lepší než vůbec žádný. Každá země by pak musela hledat svou vlastní cestu realizace. Ty vlády a parlamenty, které jsou si vědomy problému by šly nad rámec těchto mezinárodních povinností i z jiných důvodů než pouze klimatických a dále by tlak vyvíjely environmentální organizace. Vznikl by koncept soutěže, který by dobrovolnou aktivitu dále rozvíjel.

Největším problémem jsou flexibilní instrumenty

Protokol obsahuje navíc takzvané "flexibilní nástroje".

  • Obchod s emisními právy: každý stát může "emisní práva" ve výši svého povinného cíle, pro něž dostane certifikáty (certifikát pro tunu CO2 nebo ekvivalent jiných skleníkových plynů jako metanu) postoupit jiným státům, když je sám nespotřebuje. Pakliže bude emitovat více , může nakoupit "práva" od těch, kteří emitují méně, než jim bylo přiřazeno. Každý stát také může rozdělit podle určeného předpisu emisní práva soukromým provozovatelům zařízení na svém výsostném území ve formě obchodovatelných certifikátů. Kdo opět tyto kvóty nevyčerpá díky svým iniciativám může je poskytnout těm provozovatelům zařízení, kteří upřednostní nákup emisních práv místo investic do snížení emisí.
  • Join Implementation (JI) a Clean Development Mechasnism (CDM): pomocí nástroje JI mohou povinované státy - či podnikatelé z těchto - mohou nakupovat také povinované státy. Pomocí CDM nástroje bude možné získat dobropisy za projekty ve rozvojových zemích, které nejsou povinovány k žádné redukci.

Aplikace těchto "flexibilních instrumentů" je oficielně dobrovolná. Protože ale obsahují mezinárodně zúčtovatelné možnosti, pomocí kterých budou státy a jejich podniky ze svých povinností vyplatit pomocí nákladově výhodných opatření nebude se žádný stát bránit aplikaci těchto nástrojů

Právě díky těmto nástrojům se kjótský protokol tak chválí. Místo tržně orientovaných řešení ale povedou - jak uvidíme - k byrokratizovanému a tím pádem i odpovídající měrou neflexibilnímu řízení globálních investic. Místo optimalizovaných řešení bude působit spíše na jejich nárůst nákladů, neboť bude zvyšovat počet těch, kteří se budou na energetickém systému chtít ekonomicky přiživit. Místo aby usnadnily orientaci na obnovitelné energie budou již nyní užity jako zbraň proti politickým instrumentům, jež v některých zemích vyvolaly průlom obnovitelných energií. Posílí tak struktury současného energetického hospodářství a pomůže mu k další expanzi, také do rozvojových zemí - a tím bude brzdit globální orientaci na obnovitelné energie.

Pomocí "flexibilních instrumentů" se minimální kompromis kjótského protokolu stane faktickou horní hranicí snížení oxidu uhličitého do roku 2012. Nepřímo poskytují ekonomický nástroj k tomu aby se povinná průměrná míra 5,2% nepřekračovala. Následkem bude, že iniciativy, které by směřovaly nad rámec povinného snížení budou přesunuty až po roce 2012. Podpora v rámci zemí s povinnou redukcí emisí, týkající se kroků nad tuto hranici, budou konfrontovány s názorem, že si tím jenom uškodí. Pakliže neexistuje žádný finanční bonus, který by byl k dispozici při překročení povinného rámce snížení, získá takový odpor podle kjótské konvence svou váhu. Mechanismus mezinárodní obchodovatelnosti s "emisními právy" tedy nepovede k tomu, aby se emise redukovaly více než předpokládá protokol. Mechanismy se více vztahují na efektivitu kjótské dohody než na efektivní snižování oxidu uhličitého. V měřítku skutečného klimatického ohrožení je tedy tento nástroj neodpovědný. Z minima činí maximum.

To ukazuje, že by bývalo bylo lépe, kdyby se protokol omezil na povinnost redukce "skleníkových plynů" a zřekl se "flexibilních nástrojů", takže každá země by se mohla vydat svou cestou k naplnění svých závazků.

Obchod s "emisními právy" zavedený v roce 2005 se bude v Německu týkat 1200 podniků s 1849 zařízeními. Tyto podniky obdržely k tomuto účelu od specielně založeného obchodního místa se 120 pracovníky pro období tří let emisní certifikáty v ročním objemu 495 milionů tun oxidu uhličitého, každou přibližně v hodnotě 5 EUR. Ročně tedy 2,5 miliardy EUR. Cena bude záviset na více či méně fluktuujícím trhu. Nikdo nemůže říci, kolik si bude raději chtít přikoupit v rámci JI nástroje - emisní práva, nebo je investovat. Rozdělení "emisních práv" bylo provedeno na základě současného stavu techniky a dřívějších snah o snížení emisí. U 799 z 1849 vystavených certifikátů vznesly podniky námitky, které slibují veliký trh pro právní zástupce, tedy ještě vedle těch, kteří budou potřeba na certifikaci specializovaných institutů.

Kalkulace oxidu uhličitého vztažené k jednotlivých zařízením mají své záludnosti, protože neříkají nic o celkové emisní skutečnosti, protože také při těžbě a dopravě vznikají spaliny. Pakliže je nebereme na zřetel, povede každé měření emisí vztažené na jednotlivé zařízení ke klimatickému sebeklamu. Vezmeme-li jako příklad německou uhelnou elektrárnu, která sníží své emise oxidu uhličitého, získá tak emisní certifikáty, a která využívá uhlí ze své blízkosti. Pakliže se změní zdroj uhlí a elektrárna bude dovážet uhlí z Austrálie, přibudou další emise z transportu, tedy celkově více oxidu uhličitého. V Německu je možné podle nového zákona o emisním obchodu tuto změnu zahrnout. Existuje povinnost roční bilance a pomocí takzvané GEMIS metodologie, která se vztahuje na celý tok palivového cyklu, lze zachytit celkovou změnu. Tato metoda se ale nepraktikuje ve všech zemích, takže ve srovnatelném případě by uhelná elektrárna zapříčinila více emisí, a přesto by získala bonus za jejich snížení.

Pomocí JI a CDM mechanismů tedy lze celkovou emisi, ve srovnání se současným stavem, ještě zvýšit. Rusko vypouští na základě své hospodářské situace asi o jednu miliardu tun oxidu uhličitého méně, než získalo protokolem; u Ukrajiny to činí asi 400 milionů tun. Poněvadž nelze předpokládat, že by v těchto zemích došlo v nejbližších letech k zásadnímu hospodářskému růstu, který by vedl k vyčerpání těchto "práv" ve vlastní zemi, bude možné v budoucích letech tato obrovská množství emisních certifikátů prodat. Kdyby prodalo Rusko pouze polovinu, mohlo, by za to - při ceně 7 dolarů za tunu CO2 emisí - získat do roku 2021 3,5 miliardy dolarů ročně. Není pravděpodobné, že by si Rusko takový obchod nechalo ujít. Pro Ukrajinu platí obdobné. Pouze emisemi těchto zemí si mohou ostatní země z veliké části nebo dokonce se úplně vykoupit, aniž by skutečné emise snížily o jedinou tunu CO2. Vzdušné zámky navzdory numerické korektnosti kyótského protokolu. Prodejci mohou svůj potenciál prodávat mezi lety 2008 a 2012. Nabídky mohou začít ještě před tímto datem a země jako například Japonsko, Itálie, Holandsko a Velká Británie již začaly objíždět své potenciální partnery. Nástroj JI také slouží jako vábnička pro eventuelní přístup USA ještě před rokem 2008, v naději, že energetické koncerny a na emisním obchodě zainteresované banky k tomu americkou vládu a senát přimějí.

A CDM mechanismus? Předpokládejme, že Indie postaví novou fosilní elektrárnu, která bude produkovat méně CO2 emisí než "referenční elektrárna" , kterou CDM komise definuje jako základ pro výpočet. Pakliže vystaví tuto elektrárnu německá společnost, která je sama vázána redukcí emisí, může získat dobropis, kterým sníží své vlastní emise CO2. Bude-li se jednat o náhradu zastaralé elektrárny novou, dojde skutečně k redukci emisí; bude-li se však jednat o výstavbu nové elektrárny, která bude mít za úkol krýt rostoucí požadavky Indie na energie - pak celkové množství oxidu uhličitého vzroste - ale výrobce německé elektrárny dostane bonus stejně. Zahraniční investor pak musí ohlásit projekt radě CDM a dvě procenta zisku musí převést vládě země, kde byl projekt umístěn. Indie se zavázale, že využije tento příjem na investice do obnovitelných energií - a současně o tutéž částku sníží dnešní investice do této oblasti. Pomocí CDM nástroje tak vznikne pobídka k výstavbě nových fosilních velikých elektráren nebo velikých přehrad, namísto decentrálních projektů obnovitelných energií.

Investoři z průmyslové země, která má povinnost snížit své emise, získali díky nástroji CDM konkurenční výhodu, protože mohou použít dobropis k tomu, aby zlepšily konkurenceschopnost své nabídky. Další aspektem podporujícím veliké projekty elektráren je to, že jsou spojeny s velikou administrativní a finanční zátěží při využití rámce CDM. Instrument CDM je příliš byrokratický, než aby mohl zabránit svému zneužití.

Výkonný výbor (executive board - EB) pozůstává z deseti členů a dohlíží nad postupem pomocí aparátu, jehož velikost poroste s počtem projektů. Návrhy projektů je třeba směrovat na "Designated Operational Entity" (DOE). Toto oddělení srovná každý návrh s kritérii CDM. Budou-li splněny budou registrovány u EB a pak přezkoumány experty - kozultačními firmami, inženýrskými organizacemi, environmentálními instituty a NGOs podle příslušné metodologie. Tento postup je dlouhodobý a působí investiční průtahy - především u těch projektů, které by se měly realizovat v každém případě, a které se budou předem pokoušet získat nějaké bonusy.

Díky nárůstu byrokracie se zvyšuje také finanční potřeba a tendence podporující veliké projekty. Podíl testovacích prací vyžaduje takzvané "tranzitní náklady", které jsou o to nižší, oč je větší projekt. Podle údajů certifikačních úředníků, kteří již pracují, jsou tranzitní náklady na každý projekt okolo 250000 USD. Z toho plyne, že pro menší projekty - jako například 2 MW elektrárna na biomasu - budou tranzitní náklady představovat více jak 20% celkových nákladů, u velkých se tento podíl snižuje. Transakce tedy působí zvýšení nákladů u všech "flexibilních instrumentů". Na tomto systému budou také profitovat obchodníci s emisemi, kteří budou pracovat za 10% provizi a zkušební experti za předávání certifikátů. Vydělávat budou také investiční fondy, které již "emisní práva" nakupují a později je opět prodají těm, kteří je budou vyžadovat - jako například World Bank Prototyp Carbon Fund (podle UNDP se fondem o velikosti 180 milionů), dánský CDM Fund European Bank for Reconstruction and(100 milionů), Development Bank for Japan (100 milionů), Japan Bank for Interantional Corporation (100 milionů). Německá Kreditanstalt für Wiederaufbau (KfW) založila v roce 2004 fond ve výši 50 milionů. Žádná rozvojová banka se nemůže zříci příležitosti "flexibilních instrumentů", poněvadž by ztratila akční prostor u těch, kteří se budou těmito projekty zabývat. Také bankovní operace a aktivity kolem fondu stojí peníze a ty zvyšují transakční náklady. Obchodníci s "emisními právy" jsou zainteresováni na vysokých cenách, protože ty zvyšují jejich provize; stejně jako certifikační experti mají zájem na vysokých nákladech své práce, protože to zvětšuje jejich obchod. Čím více se bude pracovat s flexibilními nástroji, a čím více vzorků se bude odebírat k průběžným kontrolám národních registrů a projektů, tím lépe. Tak vzniká nové kvetoucí výdělečné odvětví. Je nepochopitelné, jak lze dosáhnout slíbené "nákladově efektivní" klimatické ochrany, když k současným zainteresovaným z energetického hospodářství přibudou ještě další. "I když je obchod malý, vynese více než práce", říká staré přísloví.

Současně bude většina klimatických specialistů zapojena do prací na zavádění "flexibilních nástrojů" a budou na tomto obchodě profitovat. Vznikne z nich armáda obhájců této verze kyótského protokolu. To vysvětluje, proč zatím nevznikla žádná kritická diskuse na téma "flexibilních nástrojů". Naopak: začala diskuse jak opustit všechny ostatní politické koncepty energetické proměny ve prospěch těchto nástrojů a všechnu snahu koncentrovat na ně. Čím nekritičtěji se budou posuzovat, tím více se budou tyto tendence posilovat, aby se politika ochrany klimatu věnovala pouze tomuto uniformnímu vzorci jednání.

Pro případ, že průmyslová země do roku 2012 nesplní své povinnosti jsou připraveny finanční sankce. V pozdějším období se mají povinná snížení zvýšit o faktor 1,3. Takové prohlášení však nemá ani cenu papíru, na němž je vytištěno. Rovněž pro další kolo snížení emisí je potřeba širokého souhlasu. Na pěti prstech lze spočítat, že politická cena pro to bude amnestie pro ty, kteří nedodrželi smlouvu.

Kyóto II současně jako zlepšení a zhoršení?

Lacinou odpovědí na veškerou kritiku současného kyótského protokolu a jeho nástroje je, že při budoucím jednání lze tyto obtíže všechny překonat, a to nejenom zvýšením emisních omezení po roce 2012, ale i bezvýjimečnou integrací všech států. Každý stát pak obdrží určitá "emisní práva" podle počtu svých obyvatel. Jednotlivé státy by takový krok akceptovaly pouze tehdy, když by se kvóty přidělovaly za předpokladu malých rozdílů energetické spotřeby rozvojových a průmyslových států. Kyóto II, při němž by se průmyslových státům přiděloval mnohonásobek "emisních práv" by byl "druhořadou smlouvou". Bude potřeba přijmout princip rovnosti a přijmout střední hodnotu. To ovšem bude znamenat, že rozvojové země získají mnohem více "emisních práv" než produkují emisí - to je dnes příklad Ruska. Dalším následkem bude - jako se již děje - prudký nárůst provizních a certifikačních procedur. Díky "flexibilním nástrojům" zůstane při tom, že globální kvóta redukce emisí nemůže být větší než nejmenší společný jmenovatel, a v dalším období nebude překročena.

Za další poroste snaha dále pracovat na "flexibilních nástrojích", aby se odstranily nedostatky již neignorovatelných slabých míst. Každá taková práce ale zvyšuje byrokratickou a finanční potřebu, tedy vede ke zlepšení i ke zhoršení současně. Jako třeba zahrnutí malých - anebo všech - energetických projektů do jednotného globálního projektového a investičního rámce. Pakliže se má každý projekt podrobit přihlašovací a zkušební proceduře, hrozí vzniknout totální byrokratizace všech energetických aktivit s výsměchem každé hospodářské aktivitě a především znevýhodnění jakékoliv decentrální energetické technologie.

Kyótským protokolem klima sotva získá. Velicí energetičtí spotřebitelé mají oficielně legitimizované mezery, kterými mohou vyklouznout a energetické koncerny získají dodatečné možnosti rozvoje. Získají především instrumentáři protokolu a země, které budou prodávat mnoho certifikátů, protože jsou v hospodářské mizérii. To jim má být dopřáno. Jinou otázkou je, co co s tím budou dělat. Pro ideální představu, že budou z těchto prostředků financovat ekologické iniciativy, v žádném případě neexistuje jakákoliv garance. A pokusit se jim uložit, aby tyto příjmy musely být využity pro "udržitelný rozvoj", nepodpoří jejich souhlas s budoucím rozšířením dalších povinností, týkajících se kjótského protokolu. Ač budou také obnovitelné zdroje, které se prosadí navzdory "flexibilním mechanismům". Různost motivů ale bude redukována na jediný. Ostatní faktory - jako dlouhodobé zajištění energetické bezpečnosti, úspora deviz snížením energetického dovozu, snížení škod na zdravotním stavu, úspora vody - ustoupí do pozadí. Zatímco podmínky pro snížení emisí budou finančně zohledněny, bude to v případě ostatních sotva možné a zůstanou mimo sféru zájmu a kritéria rozhodování. "Flexibilní mechanismy" zvýhodňují krátkodobé snížení CO2 pomocí zvýšení účinnosti současného energetického zásobování oproti trvalému a úplnému snížení emisí obnovitelnými energiemi. To samo osobě již plyne z bilančních období, které jsou z důvodů přehlednosti a smlouvy samotné, orientovány místo na krátké úseky na dlouhá období.

K tomu přistupují další faktory:

  • bilance vztažené na jednotlivá zařízení opomíjejí související energetické ztráty a tím i emise přicházejí v úvahu při těžbě a transportu energetických zdrojů, pakliže tato kriteria příslušná země nepoužije sama. Tak se nebere v potaz nízká či nulová spotřeba energie na transport jako systémová přednost domácí obnovitelné energie.
  • ačkoliv se investice do jaderné energie podle kyótského protokolu nepojímají jak předpoklad pro snížení emisí oxidu uhličitého, nepřímo se atomová energie podporuje. Je zřejmé, že zájem zemí provozujících jadernou energetiku bude nechat běžet atomové elektrárny tak dlouho jak jen možno, protože jejich odstavení přijde podle kyótských bilancí každou takovou zemi draho. Je pravděpodobné, že v období po roce 2012 budou některé země intenzívně prosazovat uznání atomových zdrojů. Také proto, že v současné době probíhá celosvětová kampaň za renesanci atomové energie s výslovným poukazem na světovou klimatickou ochranu.
  • sám pojem "emisní právo" mění současně trpěné emise na veřejně legitimní. Tato proměna se hájí tím, že spotřeba energie je nevyhnutelná, a že neexistuje žádná varianta. Z historie práva ale plyne, že žádný legální rámec není trvale udržitelný, pakliže již není legitimní. Ne vše, co je zákonné je také legitimní. S poznáním, že existuje možnost bezemisního energetického zásobování pomocí obnovitelných energií, ztratily fosilní energie svou legitimitu. V mezinárodním právu zakotvený systém kvótovaných a obchodovatelných "emisních práv" nezákonné emise ospravedlňuje. Tím, že se staly integrální součástí pokusu o záchranu světa, se "emisním právům" udělila vyšší míra posvěcení. Tím se zvyšuje jejich legitimita a dostávají se na stejnou úroveň jako obnovitelné energie, jejichž vlastní legitimita se tak relativizuje.

Psychologické působení legitimizace neudržitelného stavu - v tomto případě morální oprávnění emisí, které jsou pro mnoho lidí smrtelné, a jichž je možné se zcela zbavit zavedením obnovitelných energií - nelze tak rychle rozpoznat. Vedou k hodnotovému posunu ve společnosti. Nejlépe je to ukázat na následujícím příkladě: v mnoha zemích je výroba a prodej tvrdých drog nelegální a mnoha případech také nelegitimní. Co by se ale stalo, kdyby se to generelně nezakazovalo, ale kdyby se zájem soustředil na postupné omezování spotřeby o pět procent až do roku 2012, a kdyby se vydávala obchodovatelná a certifikovaná povolení k výrobě také proto, aby poskytla výrobcům ekonomickou podporu. Dodatečně by se takový návrh dal opodstatnit rovněž tím, že drogový obchod bude touto cestou kontrolován podle norem pracovního práva, a státní příjem by z toho měl užitek formou daňových příjmů, protože ze stínové ekonomiky by se stala oficielní. Všechno by to bylo možné pragmaticky odůvodnit, ale s jakými důsledky?

  • instalací globálního emisního hospodářství se z vícedimenzionálního energetického problému stane jednorozměrný problém. Mnoho motivů proměny se redukuje na jediný a mnoho mechanismů na "flexibilní instrumenty", které se stanou pragmatickou směrnicí. Bude podporovat názor, že by svět neměl žádné jiné zásadní problémy energetického zásobování, bude-li se emitovat méně skleníkových plynů. Ze světové energetické krize se stane "jednobodový problém". jehož řešení bude směřovat k jednobodové strategii.

Domácí spojení neoliberální energetické a environmentální ekonomie

Energoekonomické opodstatnění "flexibilních instrumentů" spočívá v tom, že se investice budou realizovat tam, kde požadovaného efektu bude možné dosáhnout s nejnižšími náklady. Pramení z již popsaného "tržně ekonomického" redukcionismu, že všechno se musí především týkat snižování nákladů - s odvoláním na zdánlivě nezvratitelnou ekonomickou racionalitu, která potlačuje veškeré strukturální a sociální problémy. Slouží k zastírání jednostranné ideologie. Energeticko environmentální opodstatnění říká, že pro ochranu klimatu je lhostejné na jakém místě země se budou emise skleníkových plynů snižovat. Proto by se klimatická ochrana nejrychleji dala realizovat, když příslušné prostředky budou investovány tam, kde bude dosaženo největší redukce. Také v tomto pohledu ale nemají strukturální otázky žádné místo, stejně jako následky současného energetického zásobování pojící se ke klimatické krizi.

Jednorozměrné environmentálně ekonomické zdůvodnění je v podstatě identické s jednorozměrným energetickoekonomickým zdůvodněním. To vysvětluje, proč princip "flexibilních mechanismů" nebyl zpochybňován - ani těmi, kteří v USA odmítly kyótský protokol. Zřejmě se již zapomnělo, kdo jsou původci základní myšlenky, jak se lze dočíst v knize "Global Spirit" Sharona Bedera: Myšlenkové trusty amerických neokonzervativců ("neocons") hledali způsob, jakým zmařit environmetální politiku a vyjít naproti hnutím za životní prostředí. Přišli na to, že je nutné prezentovat zdánlivě lepší koncepty environmetálního přístupu, aby dále neplatili za ignoranty. Jejich prezentovaným receptem byl "Free Market Environmetalism" (ochrana životního prostředí pomocí volného trhu) proti environmentální politice příkazů a kontroly. Problémy životního prostředí povstaly samy o sobě z tržních chyb, protože přínosy životního prostředí nemají žádnou cenu. Řešení spočívá v obchodovatelných právech znečišťovat. Všechny ostatní možnosti ekologizace energetického zásobování - ať již vyšší energetické daně, zákony upravující šetření energiemi, investiční programy a podpůrné programy pro obnovitelné energie - byly zavrženy jako scestné. Protože prezident Clinton a jeho vizepresident Gore neměli šanci jako v senátu prosadit iniciativy na ochranu klimatu, převzali recepty "neocons", aby na ně mohli útočit jejich vlastními zbraněmi. A protože se na konferencích o klimatu vědělo, že smlouva bez USA má malý smysl, prosadila se tam již dříve tendence postulovat obchod s emisemi jako základní filosofii a jinými možnostmi jednání se nezabývat - jako například celosvětovým opětovným zdaněním leteckých paliv. Tak neokonzervativní koncept, který se tváří jako neoliberální, ale ve skutečnosti je s ním ve sporu, neporušuje etablované veliké zájmy. Protože neoliberální nástroje platí za důkaz ekonomické kompetence, převzali je nekriticky ve svém úsilí mnozí ekologičtí ekonomové, aby získali věhlas ekonomické kompetence.

Tak byly "flexibilní mechanismy"akceptovány v úpravě, která vychází vstříc stejně "neocons", pro něž není "environmentalistika volného trhu" jen záminkou k zabránění všem smysluplným krokům, tak i etablovaným energetickým interesentům, kteří nemyslí krátkodobě. Myšlenková škola ekonomie životního prostředí v tom spatřuje naplnění svého konceptu - a to ještě na tržně ekonomické bázi - quasi "neorealistického". Ulpívá na tom tak intenzivně, že mnozí její spojenci pomáhají šířit hesla proti obnovitelným energiím. Již před časem byly "flexibilní nástroje" nasazeny jako zbraně proti obnovitelným energiím. Stále to znamená, že investice do snížení emisí CO2 v současných strukturách fosilního energetického zásobování a ve spotřebě by byly účinnější než obdobná opatření v oblasti obnovitelných zdrojů. To by platilo především tehdy, pakliže by se redukce emisí CO2 odehrávaly pomocí "flexibilních nástrojů" v rozvojových zemích.

Instrumentalizace proti podpůrným programům pro obnovitelné energie

Nejprominentnějším příkladem takového jednání je dobrozdání o obnovitelných energiích vědecké rady německého ministerstva pro hospodářství, které bylo předloženo v roce 2004. Podle něj by se měl zákon EEG "v zájmu ekonomické reality a ekologické rozumnosti odstranit" ve prospěch obchodu s fosilními emisními právy. Ceny obnovitelných energií nejsou "tržně spravedlivé". Dobrozdání neztrácí ani slovo o dřívějších nebo současných subvencích pro konvenční energie, nezmiňuje žádné sociální následky nebo ohrožené zásobování fosilní energií. S doporučením proti obnovitelné energii je výlučně fixováno na abstraktní výpočty snižování emisí CO2 nezávisle na důvodech, které hovoří pro změnu na obnovitelné energie.

EEG, který vytváří pro obnovitelné energie speciální tržní rámec, aby jim poskytl šanci pro rozvoj, se označuje jako nesmyslný, protože chrání před "příliš silnou konkurencí". Prý není legitimní politicky vybírat mezi různými energetickými energetickými možnostmi, protože existuje "bezpočet jiných technologií", které "nespadají pod rubriku obnovitelných energií a mohou mnohem efektivněji a rychleji vést ke snižování CO2 emisí". Přechází se, že u obnovitelných energií nejde pouze o snižování CO2, že v popředí stojí především vývoj technologií. Tento trh není v žádném případě nijak chráněn: všichni výrobci na celém světě nabízející technologie obnovitelných energií mohou volně prodávat své výrobky. EEG tedy obsahuje neomezenou tržně hospodářskou podporu: čím produktivnější bude použitá technologie, tím větší bude hospodářský výnos provozovatele zařízení. Tento princip vedl na celém světě k dosud nevídanému nárůstu produktivity technologií obnovitelných energií. Standardní argumenty proti chráněným trhům na EEG nemíří.

Nikoliv požadavky spotřebitelů, které - jak ukazují průzkumy - ve velké většině akceptují zvýšení nákladů na elektrický proud zapříčiněné EEG, jsou rozhodující o dobrozdání, ale otázka kompatibility EEG s tržní teorií. Ta by měla diktovat, jaké potřeby by lidé měli mít.

V rámci hospodářského dogmatu staví hospodářsko vědecká rada proti EEG návrh ochrany klimatu, jehož realizace by zapříčinila rigorózní světové plánované hospodářství: "modernizace a výstavba čínských elektráren vytváří obrovský potenciál pro snížení a odstranění emisí CO2" údajně "za náklady, které budou třicetkrát až padesátkrát výhodnější než efekty pomocí EEG". Investice do zařízení, jejichž výstavba by měla být stimulována pomocí EEG, by měly směrovat do Číny nebo obdobných zemí. Odhlížeje od toho, že pro nákladový údaj je zcela nepodložený, je tento návrh dvojím způsobem absurdní. Za prvé by by musela v průmyslových zemích ztroskotat každá investice do snížení emisí CO2, protože jakákoliv investice do životního prostředí v průmyslových zemích by se nechala označit jako ekonomický a ekologický nesmysl, protože by investovaná částka v rozvojových zemích teoreticky vyvolala větší snížení CO2. Jinými slovy: obyvatelstvo má dále akceptovat škody na životním prostředí pocházející z využívání fosilních energií - které se neprojevují jenom globálními klimatickými změnami, ale i lokálním a regionálním poškozením vzduchu, vody, půdy a lesů, protože investiční prostředky budou použity efektivněji pro omezení škod v Africe nebo Asii. Jakékoli lokální zájmy na čisté energie ve vlastbí zemi tak bude možné posuzovat jako nezodpovědné z hlediska etiky životního prostředí.

Za další by byl návrh vědecké ministerské rady realizovatelný pouze za předpokladu státního řízení všech tuzemských investic do energetiky třetího světa: finanční prostředky, které chce soukromý investor použít pro fotovoltaická, větrná, biomasová nebo vodní zařízení by nesměrovaly do Číny nebo jinam, kdyby byl EEG zrušen. Bylo by možné si to představit pouze tehdy, kdyby byla vláda schopna rozeznat pomocí jasnovidného zařízení u svých občanů budoucí investiční motivy - a ta by musela poskytnout údaje o tom, kdo začne investovat do obnovitelných zdrojů, kdyby zůstal EEG v platnosti. Pak by musela vláda vyčlenit sumu investorem předpokládaných prostředků a převést ji do Číny. Pak by se ovšem jednalo o dokonalé energetické plánované hospodářství ve světovém měřítku na základě Orwellovské motivace a s nedostupnou detekční technikou na parapsychologickém základě.

Skutečným následkem odstranění EEG by bylo, že potenciální investoři by jako náhradu použili své finance pro cokoliv jiného, jenom ne pro investice v Číně. Teoretický příklad ministerské rady je virtuálním obchodem s citrony za použití slovníku hospodářsko vědecké terminologie. Před již ale důrazně varoval tržní teoretik Wilhelm Röpke: "teoretický perfekcionismus závislý na podmínkách, o nichž se ale již dopředu ví, že ve skutečném hospodářství sotva kdy nastanou". Krátce tedy řečeno: jedná se o analytický šrot, jež povstal z "tržně hospodářského" pokřiku a ideologického oslepnutí. Ale dobrozdání nedělá nic jiného, než že domýšlí logiku "flexibilních instrumentů" a její premisy, a podle těchto modelů je konsekventně přivádí až k absurdnímu poslednímu bodu.

V dobrozdání Spolkového úřadu pro životní prostředí o "Ekologické kompatibilitě malých vodních elektráren", to znamená, že při stavbě malých vodních elektráren "je třeba počítat s příliš velikými náklady na eliminaci emisí oxidu uhličitého": Jako kdyby investor jemuž se zakázala výstavba vodní elektrárny využil své prostředky tím, že by je dal k dispozici provozovateli uhelné elektrárny, aby je onen využil k redukci emisí CO2. Mnohé studie institucí životního prostředí ústí do standardního tvrzení, že nákladově výhodnější investicí do snížení emisí CO2 jsou na rozdíl od instalací obnovitelných zdrojů právě úsporné iniciativy. Pakliže soukromá osoba instaluje namísto slunečního panelu na svou střechu energeticky úsporné přístroje, může toto doporučení přijmout. Pro svobodného rozhodování má možnost volby a má kontrolu nad využitím prostředků. Má ale také volbu pořídit si sluneční zařízení z jiných motivů než jenom kvůli snížení emisí CO2. Tento investor si ale poklepe na čelo, když mu poradce doporučí, aby investoval do slunečního zařízení na Madagaskaru nebo aby se podílel na energeticky úsporné investici na Filipínách. Přesto lze taková doporučení nalézt v četných energetických a ekonomických úvahách, týkajících se životního prostředí. Žádná z nich ale nemůže - i když budou kalkulačně souhlasit - odpovědět na otázku jak se mohou prostředky, které nebyly soukromým investorem použity pro energetickou investici, dostat k někomu jinému. Za tím vězí nereálná představa iniciátora všech energetických investic kdekoli na světě - světového úřadu pro energetické investice - který bude vybírat optimální místo pro investici a optimální technologii. Náhradou za tento úřad jsou "flexibilní nástroje". Takové představy jsou z ekonomického a sociologického hlediska neudržitelné a zásadním způsobem nerespektují mnohostranné lidské motivy. Konečně doporučují úplné oddělení investora a investice a přenos rozhodnutí na energetické plánovače a jejich uniformní myšlení a jednání. Vlastní odpovědnost, samostatné jednání, jiné priority, integrované energetické koncepty, investice do budoucnosti a kulturní potřeby padají v prospěch přenositelných "emisních" práv pod stůl.

Již se množí hlasy - od vládních až po energetické koncerny, od konvenčních energetických vědeckých institucí až po úřady životního prostředí - pro národní a mezinárodní sjednocení všech nástrojů týkajících se energetiky podle vzoru "flexibilních mechanismů Kyotského protokolu. Vše ostatní by se mělo potlačit. Tak v prosinci 2004 společně vydali EURELECTRIC - sdružení evropských energetických koncernů a RECS (Renewable Energy Certification System) prohlášení certifikační organizace, k níž patří také německý Ekoinstitut. V ní byl konstatován "společný výhled". "Co nejrychleji" se má realizovat harmonizovaný evropský systém obchodu s certifikáty pro obnovitelné energie. Ty nabídnou "nejlepší podněty pro nákladově nejvýhodnější rozhodnutí". "Regulované výkupní tarify", tak jak existují v Německu a Španělsku a jak se staly podnětem pro rozvoj obnovitelných energií, a jež vyvolaly nejrychlejší a největší snížení nákladů, by se měly opustit, stejně jako ekologická daň. Jako vzor obchodu s certifikáty byl uveden příklad Švédska. V roce 2003 se tam investovalo pouhých 70 milionů Euro, z toho 24 milionů, tedy více jak třetina, za pouhý papír. Je to také pohled na tento obchod, který ovlivňuje analýzy a doporučení. Je to duch Kyótského protokolu, který takovými návrhy vane.

"Flexibilními nástroji" pomocí nichž se má všechno "harmonizovat" se mění klimatická ochrana na klimatický obchod. V něm jsou obsaženy všechny jednodimenzionální pohledy neoliberální energetické a environmentální ekonomie. Budou-li se strategie pro obnovitelné energie orientovat tímto směrem, budou pak hrozit protiúdery také tam, kde již došlo k průlomům a celosvětově se zmaří léta.

Jestliže v Německu - následkem Kyótského protokolu a směrnice EU - parlament schválí zákon o obchodu se skleníkovými plyny (Treibhausgas-Emissionshandelsgesetz -TEHG) /autor hlasoval proti/ bude se vždy konstatovat, že tento zákon nikdy nenahradí jiné zákony na podpory obnovitelných energií a energetickou daň, ale bude stát vždy jenom stranou. Zdroje obnovitelné energie, které byly postaveny v rámci zákona EEG, také nejsou k dispozici pro emisní obchod. Díky EEG bylo během několika málo let dosaženo snížení emisí o 35 milionů tun, z toho 25 milionů tun za posledních 5 let. Pro srovnání: Cílovou hodnotou do rok 2021 pro požadované snížení emisí je 10 milionů (tedy z 505 na 495 milionů tun). To ale znamená: pro dosažení německé povinnosti snižování by nebyl emisní obchod vůbec zapotřebí. Pouze další pokračování EEG dosavadní realizovanou rychlostí, dojde k další úspoře emisí CO2 o minimálně 15 milionů tun mezi lety 2005 a 2007 a to mimo další ekologické, hospodářské a politické efekty. U EEG to jde bez byrokracie okolo emisních obchodů a bez nákladů na certifikaci a obchodní přirážky.

Kampaň proti EEG ve prospěch emisního obchodu a dalších nástrojů Kyotského protokolu se vede za účelem zrušení tohoto zákona. Skutečným důvodem je udržení strukturní moci, která bude - když se už něco pro klima bude muset udělat - nejlépe zachována v rámci Kyotského protokolu. Tento konflikt zřetelně ukazuje, že jeho nástroje byly nasazeny proti politickým iniciativám pro obnovitelné energie. Protagonisté obnovitelných energií jsou s touto skutečností všude konfrontováni. Strategie pro obnovitelné energie, které se nakazí kyotským syndromem mohou pouze onemocnět. Jistě bude existovat celá řada projektů obnovitelných energií, které bude možno financovat pomocí flexibilních nástrojů, především v oblasti větších zařízení pro využití biomasy. To je vždy lépe než nic. V těch zemích, kde nejsou žádné politické rámcové podmínky a finanční podpora pro obnovitelné energie, jsou flexibilní nástroje vítanou podporou. To ale nesmí odvracet od toho, že pro snížení fosilních emisí a zejména pro dynamizaci rozvoje obnovitelných energií existují nebyrokratické, účinné a pružné strategie a nesmí odrazovat od jejich přednostní realizace.

© eurosolar.cz 2018