Navigace
Zpět na: Home / Časopis

Renesance atomové energie ?

Léta přinášejí media periodicky zprávy o nacházející renesanci atomové energie. Vzpruhou pro opakování těchto sdělení je rozhodnutí finské vlády o stavbě nové atomové elektrárny a v polovině roku 2004 zveřejněná zpráva Mezinárodní atomové agentury. Centrální instituce atomové obce v této zprávě ve smyslu klimatické debaty a stoupající spotřeby energie zveřejnila, že by se atomová energie mohla opět dostat ke slovu: do roku 2030 by mohla narůst na 2,5 násobek současné kapacity a v roce 2050 na čtyřnásobek. I týdeník "Die Zeit" (3/04) oznámil ve zmateném článku Gero von Randowa novou "zářnou sílu" atomové energie. Jak je to doopravdy?

Z hlediska energetického hospodářství se jedná o propad

V současné době je v provozu 439 atomových elektráren s celkovým elektrickým výkonem 365 GW [IAEA - PRIS 9/2004]. Ke světové výrobě elektrické energie přispívají17 %, přičemž podíl spotřeby elektrické energie u koncových spotřebitelů činí 16 %, a podíl na celkové spotřebě energie na Zemi činí pouze 2,7 %. Samotné vodní elektrárny vyrábějí stejné množství proudu jako atomové elektrárny a jiné obnovitelné zdroje, především biomasa, pokrývají na rozdíl od atomové energie také značnou část světové spotřeby tepla. Obnovitelné energie tak přispívají dohromady k pokrytí celosvětové spotřeby energie více než zdroje jaderné [IEA Statistics 2003 ].

Atomové elektrárny se nacházejí pouze v 31 státech ze 200 světových. Právě dvě třetiny kapacity atomových elektráren se nalézají ve čtyřech státech: USA, Francii, Japonsku a Německu. Polovina států Evropské Unie je "bez jádra". V rozvojových a přechodových zemích, kde žije 80% světového obyvatelstva je instalováno pouze 10% celkové kapacity (36 GW) a z toho přes polovinu (21 GW) v Jižní Koreji a na Tajwanu. V dalších sedmi rozvojových či přechodových zemích přispívá atomová energetiky k výrobě proudu pouze zanedbatelným podílem [IAEA - PRIS 9/2004].

Jakmile vyhlásil americký prezident v roce 1953 světu program mírového využití atomové energie, byl hrůzný obraz zkázy Hirošimy přemalován proroctvím žehnajícím mírovému využití. Ale již v polovině 60. let, kdy se začátkem komerčního využívání došlo k výstavbě velikých jaderných zařízení, byla euforická očekávání značně utlumena. Skutečně potom v následujících deseti letech došlo k boomu komerčních zakázek, které se odzrcadlily v prognóze IAEA z roku 1974, že v roce 2000 bude na světě instalován celkový jaderný výkon 4500 GW [IAEA 1974] nejméně 12 krát méně než činí současných 365 GW!

V polovině 70. let se boom zakázek zhroutil. V roce 1974 bylo ve Spojených státech objednáno, ve stavbě nebo v již v provozu 237 atomových elektráren s celkovou kapacitou 228 GW [ročenka ATW 1976] Ve skutečnosti je nyní v USA 104 jaderných elektráren s instalovanou kapacitou 98 GW - ve stavbě či objednány nejsou žádné [IAEA - PRIS 9/2004]. Více jak polovina objednávek či ve stavbě se nalézajících elektráren byla za velikých ztrát stornována nebo zastavena. Konjunktura se zhroutila na základě dramatického nárůstu nákladů. To ale nebylo pouze v USA - v roce 1969 objednal německý koncern RWE první atomovou elektrárnu 1200 MW Biblis A, za pevnou cenu 750 milionů marek, přičemž poslední v Německu vystavěná Neckar 2 (1270 MW) stála již 5 miliard marek. Dramatický nárůst nákladů se zpočátku odvíjel od tržně motivovaných "zaváděcích cen", ale především spočíval na chybných odhadech: kombinace komplexity, bezpečnostních problémů a velikosti atomové elektrárny byla mimo tehdejší průmyslovou zkušenost. Také se díky zcela přehnanému očekávání nárůstu spotřeby proudu "levného atomového proudu",který měl najít své uplatnění především v masivním nárůstu výroby tepla, očekávala nadbytečná kapacita. Od druhé poloviny 70. let až do poloviny 80. let se intenzivní výstavba atomových elektráren realizovala pouze ve Francii a značnou měrou rovněž ve výstavbě nových jaderných elektráren v Japonsku, jižní Koreji a tehdejším východním bloku. Po roce 1986 jaderné havárie v Černobylu byly zakázky k výstavbě nových jaderných elektráren vystaveny pouze v některých asijských zemích.

Atomová energie tedy hraje důležitou energeticko hospodářskou poli pouze v některých zemích a ve světovém měřítku je její příspěvek k celkovému energetickému zásobování opravdu skromný. Tomu také odpovídá podíl na snížení emisí skleníkových plynů.

Jak to vypadá v brzké budoucnosti?

Ve Finsku se poprvé od roku 1986 začala stavba nové atomové elektrárny mimo Asii. Podle statistik IAEA je dnes na celém světě ve výstavbě v 11 zemích celkem 26 atomových elektráren s instalovaným výkonem 22 GW elektrického výkonu. V tom je 10 elektráren v 5 zemích, jejichž výstavba započala mezi polovinou 70. a 80. let a poté byla přerušena. Některé se z nich ještě dostaví. Nové objednávky od roku 1986 byly učiněny pouze v sedmi asijských státech.

Ve třech z těchto sedmi zemí, v Japonsku, Jižní Koreji a Taiwanu - hraje atomová energie s podíly na výrobě elektrického proudu mezi 25 % (Japonsko) a 40 % (Jižní Korea) obdobnou roli jako v Německu (28 %). V ostatních čtyřech zemích je jejich podíl na výrobě proudu prakticky nepodstatný: v roce 2003 činil v Číně 2,2 %, v Indii 3,3 %. v Severní Korei 0 % a v Pákistánu 2,4 %. V šesti z těchto sedmi zemí (s výjimkou Pákistánu) je 16 atomových elektráren s výkonem 13 GW ještě ve stavbě. Můžeme vzpomenout, že v prvním desetiletí atomového boomu do roku 1974 bylo v USA objednáno přes 200 atomových elektráren s elektrickým výkonem přes 200 GW [IAEA - PRIS 9/2004].

Pohled na atomovou statistiku neumožňuje rozpoznat co to mluví pro renesanci atomové energetiky. Na tom nejsou schopny nic změnit ani nové elektrárny ve Francii nebo ve Finsku. Tak to také chápe proti jádru jistě nepřátelsky nenaladěná Mezinárodní energetická agentura OECD (IEA) ve svém Přehledu z února 2004 [IEA 2004]. Tato renomovaná studie je publikována každé dva roky a obsahuje výhled pravděpodobného vývoje energetické spotřeby a výroby do roku 2030. V tomto časovém rámci očekává IEA malý nárůst výroby proudu v jaderných elektrárnách pouze v Asii a snížení celkového podílu atomového proudu díky celkovému nárůstu výroby elektrického proudu.

Neexistují žádné spolehlivé indicie, které by naznačovaly renesanci atomové energie. V blízké budoucnosti sice lze ještě očekávat některé ojedinělé projekty i mimo asijské atomové státy, především jako oživení některých pozastavených projektů, ale nikoliv výstavbu - a to je jádrem poselství - která by byla skutečným příspěvkem k ochraně klimatu. Existují sice rozličné výroky jako "prezident Bush chce nové jaderné elektrárny" (prezident Reagan také chtěl, ale průmysl nikoliv), či další hesla z Randowova článku:

  • Čína chce "pětinásobek současné kapacity atomových elektráren", čímž by podíl proudu s ohledem na rostoucí spotřebu dosáhl 3- 4% čínské výroby proudu, tedy sotva 1% celkové energetické spotřeby. Ve skutečnosti ale podporuje Čína výstavbu obnovitelných energií mnohem více než výstavu jaderných zdrojů;
  • "Rusové chtějí během příštích 5 let ztrojnásobit výrobu nukleární výrobu proudu" - od roku 1986 nezahájili ani jedinou stavbu jaderné elektrárny;
  • "také Kanada staví" - poslední zakázka v roce 1978, poslední převzetí do provozu 1993, 5 velkých komerčních atomových elektráren bylo od poloviny 90. let odstaveno.

Šeptanda o jaderné renesanci není nic nového. V prosinci 1990 informoval Hospodářský týdeník pod nadpisem "Jaderná renesance": Závěry o odstoupení z jaderné energetiky se revidují a připravuje se nová výstavba. Pouze v Německu vidíme poslední odpor jaderných protivníků". (pozn.překl.: v Německu byl červeno -zelenou koaliční vládou na počátku její vlády přijat plán postupné rezignace na jadernou energetiku a v roce 2004 byla podle plánu odstavena první atomová elektrárna v severoněmeckém Greifswaldu.)

Extrémně nebezpečná atomová energie je energeticko hospodářským propadem a také jím zůstane. IAEA oznámila skutečnou budoucnost celosvětová kapacita jaderných elektráren se výstavbou zvýší do roku 2030 2,5 krát a do roku 2050 4 krát. S ohledem na dlouhodobý nárůst spotřeby energie (bohužel) především v rozvojových zemích by atomový proud v roce 2050 pokrýval spotřebu pouze marginální část. Vzácné uranové palivo by při další výstavbě atomové energetiky bylo velmi rychle vyčerpáno, protože reservy při současné roční spotřebě vydrží pouze do poloviny století. To můžeme ilustrovat na scénáři:

Atomový scénář

Aktuální představa energetické budoucnosti podle IEA, jak jsme již uvedli, počítá k roku 2030 ve srovnání s rokem 2002 nárůst celosvětové spotřeby energie o 60% a spotřeby elektřiny o 100%. Předpokládejme, že by bylo možné vystavět novou jadernou kapacitu do roku 2030 tak, že by atomový proud přispíval k celkovému zásobování 50% (namísto dnešních 17%). Atomový proud by tak pokrýval prakticky celou základní spotřebu a tím by dosáhl své praktické hranice. Výroba proudu v atomových elektrárnách by v roce 2030 byla 5,9 krát vyšší než dnes a celosvětově by se musela kapacita atomových elektráren zpětinásobit - to je prakticky nedosažitelná situace. Přesto by příspěvek atomového proudu podílel na pokrytí celosvětové energetické spotřeby vzrostl na 10% (z nynějších 2,7%), čímž by dosáhl jenom marginální přínos ke klimatické ochraně. Jak by ale pak vypadala situace s uranem?

Mezinárodní atomová agentura (IAEA) a Agentura pro jadernou energii (NEA) periodicky uveřejňují v "Červené knize" celosvětový přehled spotřeby, těžby a rezerv uranu. Podle vydání z roku 2002 leží současná roční spotřeba na 65000 tunách a suma zjištěných a předpokládaných rezerv 3,9 milionu tun, při současné spotřebě tedy na 60 let [IEA/NEA 2002]. Pakliže by v našem scénáři lineárně stoupala výroba proudu od roku 2010 a roku 2030 dosáhla 5,9 násobku současné hladiny, bylo by v v roce 2030 spotřebováno asi 4,8 milionu tun. To je o čtvrtinu více, než činí "zjištěné a předpokládané" zásoby uranu.

Tak to zřetelně není možné. Článek v týdeníku Die Zeit si ale věděl rady: na jednáni IAEA "se považuje návrat k rychlým množivým reaktorům za jistý".

Vize množivých reaktorů

Koncept "plutoniového hospodářství", systém rychlých množivých reaktorů a zpracovatelských zařízení byl základem slibu nevyčerpatelnosti atomové energie. Tímto systémem by bylo možné vytěžit z uranu 60 krát více energie než v současných elektrárnách. Proto se, paralelně s vývojem dnes existujících reaktorů, které byly chápány jako přechodový typ, započal výzkum těchto reaktorů . Ještě než v polovině 60. let započal boom se zakázkami na atomové elektrárny s lehkovodními reaktory pracovaly již v USA, Francii, Velké Británii a SSSR malé prototypy množivých reaktorů a byla středně veliká demonstrační zařízení ve Francii, Velké Británii a SSSR již ve stavbě a v USA, Německu a Japonsku v plánu. Francie a Velká Británie oznámily stavbu velikého množivého reaktoru o výkonu 1200 MW na polovinu 70. let.

Až do poloviny 70. let se zdálo, že se brzy dosáhne komečního využití rychlých množivých reaktorů. Instalovanou kapacitu vyčíslily národní atomové úřady v uvedených letech na rok 2000 následovně:

  • USAEC 1974 pro USA cca 450 GW
  • UKEA 1975 pro Velkou Británii 33 GW
  • CEA 1978 pro Francii od 16 do 23 GW

Ve skutečnosti byl v roce 2000 na světě pouze jeden množivý rychlý reaktor v provozu (v Rusku) a ani jeden ve stavbě. V roce 1972 započatý 300 MW německý projekt v Kalkaru byl po 19 stavebních letech v roce 1991 ukončen a stál 7 miliard DM (25 násobek původního rozpočtu). Analogický americký projekt nebyl nikdy uskutečněn. Demonstrační reaktory střední velikosti tohoto typu byly sice v polovině 70. let uvedeny do provozu ve Francii (Phenix), Velké Británii (PFR) a Sovětském Svazu (BN 350), ale během 90. let byly odstaveny. Během uvádění do provozu japonského paralelního projektu (Monju) došlo v roce 1995 k těžké havárii. Od té doby je reaktor odstaven a je otázkou, zda bude ještě uveden do provozu. Jediná veliká elektrárna s rychlým množivým reaktorem 1200 MW (Superphenix) byla uvedena do provozu ve Francii v roce 1986 a v roce 1997 byla odstavena; během 10 let provozu vyrobila elektrárna takové množství proudu, které odpovídá 7% využití kapacity. Zůstal pouze ruský 600 MW rychlý množivý reaktor. V polovině 80. let se na Uralu započala stavba dvou komerčních 800 MW rychlých množivých reaktorů, které měly být uvedeny do provozu v roce 2000, byly ale také nedokončeny.

Tento žalostný konec mezinárodní snahy o výstavbu rychlých množivých reaktorů z enormními náklady lze připsat na vrub obrovské technologické komplexitě projektu a nedostatkům v technickém zajištění jejich konceptu. Tyto vlastnosti vedly na jedné straně k enormním nákladům a na druhé k katastrofálním provozním výsledkům v důsledku stálých poruch. Čtyři desetiletí snah velkých průmyslových států dovedly koncept rychlých množivých reaktorů do absurdních konců.

Atomová obec nicméně rozšiřuje, že "návrat rychlých množivých reaktorů" je jistý. Stále existující atomové hospodářství využívá tohoto poselství, protože bez těchto reaktorů by nedostatek uranu neumožnil žádnou energeticko hospodářsky a klimapoliticky relevantní "renesanci" atomové energie. Bez této vize by ale nebylo možné získat veřejnost pro další výstavbu atomových elektráren.

Stále platí: využívání atomové energie není odpovědné

Pakliže by měla atomová energie v budoucnu mít více než jenom marginální příspěvek z energetického a klimapolitického pohledu, bylo by třeba vybudovat přes mnoho tisíc jaderných elektráren., také v rozvojových zemích. Z hlediska bezpečností politiky je to šílený sen, který není realizovatelný již díky chybějícím zásobám uranu. K repertoáru atomové obce patří podceňování rizika. To se děje v neposlední řadě s poukazem na zázračné vlastnosti budoucích reaktorů - tak nám slibovala hlásná trouba von Randowa, při vysokoteplotním reaktoru je "roztavení reaktorového jádra vyloučené".

U každého reaktoru, nezávisle na jeho typu, jsou možné takové konsekvence událostí, které by vedly k roztavení jádra reaktoru s následným katastrofálním uvolněním radioaktivity do okolí. To nepopírají ani seriózní a odborní příznivci atomové energie. Černobylská katastrofa předvedla rozměr takové katastrofy. Byla v historii největším katastrofálním selháním technických systémů. Obyvatelé byly evakuování z desetitisíc čtverečných kilometrů v Rusku na Ukrajině a v Bělorusku. Ještě v tisícikilometrové vzdálenosti umírali lidé na pozdní následky uvolněné radioaktivity. Přesto Randow uvádí (podle IAEA) 45 mrtvých obětí a 2000 případů rakoviny štítné žlázy, kterým bylo možno zabránit aplikací jodových tablet. Cynickou hrou je prohlašování, že rakovina jako opožděný následek mohla mít v jednotlivých případech také jiné příčiny. Celá řada různých statistických výzkumů hromadění případů rakoviny vedla k odhadům, že radioaktivita uniklá z Černobylu měla za následek desetitisíce mrtvých.

Nejde ale jenom o možné schválně nezapříčiněné reaktorové katastrofy., musíme rovněž počítat s možným zničením jaderné elektrárny teroristickými akcemi nebo válečnou událostí , stejně jako na celém světě nevyřešenou otázku a ve skutečnosti nemožnou bezpečnou fixací atomového odpadu. Dále jde o to, že takzvané mírové využití atomové energie stále vytváří infrastruktury upotřebitelné pro vojenské účely.¨Taková infrastruktura byla základem výroby atomových zbraní Indie a Pákistánu a nyní jsou podezřelé Severní Korea a Írán, že si tímto způsobem chtějí opatřit atomové zbraně. S ohledem na všechna tato enormní rizika je a zůstane využívání atomové energie nezodpovědné.

Shrnutí

Ukázali jsme, že

  • všech 439 existujících jaderných elektráren přispívá k celkové energetické spotřebě světa pouze marginálně (2,7%), a proto také atomová energie není podstatným příspěvkem k ochraně klimatu;
  • atomová energetika hraje podstatnou roli pouze v některých průmyslových zemích a prakticky žádnou v rozvojových zemích, kde žije cca 80% světového obyvatelstva;
  • jejich současný příspěvek je do podstatné míry výsledkem rozhodnutí o stavbách jaderných elektráren, které byly učiněny do poloviny 70. let a spočívaly na tehdy nedostatečných znalostech o nákladech a nebezpečích atomové energie;
  • během posledních dvou desetiletí byla ve světovém měřítku zadána výstavba pouze několika nových jaderných elektráren, a to pouze v některých asijských zemích;
  • v žádném případě nemáme reálné indicie k tvrzení o energeticko hospodářské a klimaticko politické renesanci.

Klimaticko politicky relevantní příspěvek by vyžadoval další výstavbu několika tisíc atomových elektráren. I pak by ale tento příspěvek zůstal skromný., protože využití jaderné energie je omezeno na výrobu základní spotřeby elektrické energie. Především by ale taková výstavba vedla k rychlému vyčerpání rezerv uranu, pakliže by nebyly dnešní reaktory nahrazeny rychlými množivými reaktory. Čtyřicet let enormního úsilí po celém světě o vývoj množivých reaktorů přivedly koncept k absurdním koncům.

Atomová energie zůstane proto z energetického a klimaticko politického hlediska marginálií, kterou bude nutné s ohledem na obrovská vlastní nebezpečí ukončit a jejích ukončení lze provést bez větších ztrát. Atomová energie nepředstavuje žádný příspěvek k budoucímu udržitelnému energetickému systému, který lze zajistit pouze přiměřeným využitím potenciálů účinnosti a odvážnou výstavbou zdrojů obnovitelné energie.

Údaje o historii rychlých množivých reaktorů jsou obsáhle dokumentovány v knize:
Klaus Traube: Plutoniumwirtschaft - das Finanzdebakel von Brutreaktor und Wiederaufbereitung, (Plutoniové hospodářství - finanční debakl rychlých množivých reaktorů a opětovného zpracování), Reinbek, 1984

© eurosolar.cz 2018

Zveme vás na
křest knihy Milana Smrže

15.2.2018 v 18:30
v kavárně Člověka v tísni
v zadním traktu domu Langhans na adrese: Vodičkova 707/37, 110 00 Nové Město