Navigace
Zpět na: Home / Časopis

Po poslední kapce ropy - Obhajoba evropské revoluce

   Nyní je na Evropě, aby učinila svět lepším místem, napsal mezi atentátem na Twin Towers a válkou v Iráku americký filosof Richard Rorty ve své diagnóze neoliberálního kapitalizmu. Teď jsou na řadě Evropané - tímto zvoláním skončil publicista Jeremy Rifkin svůj dramatický popis současného hnutí za další koncentraci kapitálu. Pouze v Evropě, tak soudí Rifkin, Rorty a další kritici globalizace určované koncerny, politika ještě zcela nezemřela a zde má boj proti totální komercionalizaci ještě šanci.
   Víra v Evropu je ale vrtkavou vírou. Evropané mají strach. Strach před nezaměstnaností, poklesem mezd a odbouráváním sociálního státu, strach před cizinci, který přicházejí a strach před násilnými reakcemi, které tyto přesuny vzbudí v ohrožených vrstvách. Evropané zažívají úpadek své veřejné kultury, od divadla až po vodárnu. S obavami pozorují starší , jak mladá generace vnímá tento rozpad společenského smyslu jako zcela přirozený přírodní proces. Univerzitní absolventi nejenom z oborů ekonomie a komputerové technologie, naplněni sociálně darwinistickým individualizmem, a mládež bez výhledu na spořádanou kariéru v zaměstnání již nevěří žádným politickým projektům. Již vůbec ne projektu Evropy, který z poválečného zdrcení, s cílem vtvořit Spojené státy evropské, započali jejich otcové a dědové.
   Po konferenci v Nizze, která se v procesu integrace stala spíše krokem zpět, položil veřejnosti komisař pro sjednocení otázku: Co je to evropská identita? Kde by se měla vzít? Z historie? Dějiny evropských válek, tato historie úspěšného vojenského, vědeckého a technického podrobení světa skončila a málo co spojuje dorůstající generaci; evropská kultura je dávno globalizovaná. Žádná vize v dohlednu, žádný projekt, jehož následování by mohlo dát evropským národům identitu. Zeptáme-li se dnes Evropana, co odlišuje život na jeho kontinentu od jiných - co může odpovědět? „Evropský sociální stát“, ta kultura, která je slovy Pierre Bourdieuse tak nákladná a nepravděpodobná jako Mozart, Kant a Beethoven? Kulturní krajina ležící mimo tržní džungli a totalitární ZOO? Je třeba odložit noviny, aby se tento obraz Evropy stal udržitelným. Pod diktátem smluv MMF, pravidel WTO, velikých vstupních kapitálů a s pomocí komise EU budou rovněž v Evropě klesat daně; budou se privatizovat veřejné statky a pod vlivem napjatých rozpočtů a bruselské direktivy rovněž důchodové a sociální systémy; budou stoupat zisky a klesat životní šance nižších vrstev. Urychlená privatizace energetických, poštovních a transportních služeb a odbourání sociálních systémů jsou od konference v Lisabonu v březnu 2000 reálnou politikou Unie.
   Návrh ústavy staví tržní volnost a neomezený pohyb kapitálu nad politickou a sociální moc vlád. Komise, t.zn. generální ředitelka hospodářské soutěže, získala právo regulace až na komunální úroveň, až do sociální politiky, dopravní politiky kulturní politiky, až k ochraně spotřebitelů, apod. Samotný ultrapravicový časopis „Economist“ vzdychá nad takovou tržní radikálností: „K čemu je potřeba Evropa, když se prezentuje jako kopie Spojených států?“ Pěkné by to bylo: každý americký stát - jak analyzuje Hermann Scheer ve své knize „Politici“ - je ve své struktuře a sociálně politické moci autonomnější než evropské státy ve srovnání s tímto liberálním diktátem.
   Nadcházející řád světa - a v tom není Evropa žádnou výjimkou - se blíží k nějaké formě turbofeudalismu. V hradech světového trhu vládne elita - mezinárodní, extrémně mobilní a propojená, jak na Severu, tak na Jihu, a v nich se koncentrují peníze, moc, vědění; rovněž mají k dispozici světová media . Národní hospodářství poskytuje těmto hradům suroviny, průmyslové polotovary, know- how a lidi. Kolem těchto hradů rostou - i v Evropě - nová bílá místa: ekonomicky nezajímavé regiony, zóny kriminality, nezaměstananosti, vykořeněné staré generace a mládeže bez budoucnosti. A ještě mnohem dále: vyplundrované jižní regiony, slumy megapolí, v nichž roste počet nadbytečných. A nakonec: sítě mafií všeho druhu.
   Může Evropa k této černé utopii totalitárního globálního kapitalismu postavit nějakou alternativu? Ne liberální Evropu, která vzniká v Bruselu, ale sociálně demokratickou Evropu, která by ubránila svou občanskou civilizaci na níž působí světový obchodní řád. Sociální demokraté, kteří takovou politiku následovali, nebývali sami, protože důsledky nového světové řádu pocítili miliony obyvatel na všech kontinentech. Vládnoucí sociálně demokratická elita se ale od tohoto dědictví odstřihla. Mohou si vzpomenout - pakliže si vůbec vzpomenou - na Mitterrandův pád , kterému finanční trhy ukázaly, kdo má moc, když se snažil hájit keynesyánský stát blahobytu. Sociálně demokratická civilizace, jak tvrdí „realisté“ není v prostředí globalizovaného trhu možná. Jinými slovy - pouze bojem za politicky sjednocenou, suverénní a regionálně silnou sociální Evropu může sociální demokracie přežít. A pouze v boji za takovou sociální demokracii mohou zůstat dlouhodobě účinná hnutí, jaká vyrostla po Seattlu a Porto Alegre,.
   Krátkodobě nelze dosáhnout žádných úspěchů. Je jisté, že pouze Evropa (sociálnědemokratická) - pakliže vůbec někdo - může hrát nosnou roli při tvorbě sociálně snesitelného nového řádu - ovšem její elity budou muset tento systém zpochybnit teprve po těžkých systémových krizích v USA jako vedoucí a garantující moci „Washingtonského konsenzu“. Události jako válka v Iráku - za níž stojí ohrožení surovinového trhu, řízeného na zbytek století Spojenými státy, zřetelně nestačí, aby poukázaly na nutnost takové politiky.
   A levicoví intelektuálové? V převážné většině rezignovali. Před perspektivou na celém světě vítězícího, digitalizovaného a urychleného kapitalizmu; z melancholie nad koncem byrokratického státního socialismu a slabostí sociální demokracie, z poznání - částečně správného- že instituce sociálního státu méně děkují dělnickému hnutí, než konstelacím studené války; z názoru - uklidňujícího pouze na chvíli - že při všem tom nárůstu nerovnosti ještě stále zbývá důkladný základ blahobytu - a tím nechali obyvatelstvo rezignovat v defenzivní vášni jednoho z posledních konsumistických jar, namísto toho aby je přiměli k ofenzivní obraně civilizace.
   Mnohé nejaktuálnější „levicové analýzy“ již nyní neobhajují to, co se právě ztrácí, ale nejprve vykreslují obraz slabosti a bezmoci vůči idejím rovnosti. Tento obraz lze nalézt příklad v analýzách Jean-Christophe Rufina a Antonia Negriho. Rufin ve své příliš brzy vyšlé knize „Říše a noví barbaři“ (1990) srovnal nový světový řád s římským impériem po pádu Kartága. Bohatý svět je obklopen hranicí a „osvobozuje“ svět chudých a padouchů pomocí vojenských prostředků. Také obraz, který naskicoval italský liberální komunista Antonio Negri (se spoluautorem Michaelem Hardtem) v knize „Empire“ uvádí paralely ke stavu římské říše v období jeho největšího rozmachu a počínajícího rozpadu. Tato říše neměla žádného vojenského nepřítele, nebyla schopna ale zabezpečit své hranice proti plíživé migraci chudých barbarů. „Roman way of life“ platil od Persie až po Británii, ale náklady na něj již nebylo možno zaplatit. Stále rostl tlak na nižší vrstvy, infrastrukturu a sociální politiku - chléb a hry - nebylo již možno financovat, lokální podniky privatizovaly státní majetek, lidé museli najednou platit za veřejné záchodky, přibývalo dekadence a stále více lidí měnilo římské hodnoty za křesťanské náboženství. Melancholičtí císaři váhali nad protikladem chránit vyspělou civilizaci brutální vojenskou intervencí za vlastní hranice.
   „Nové impérium“ kapitálu na sebe bere různé formy: odstátnění evropských společností; panství afrických válečníků; oligopolní dominance „volných trhů“. Doba imperiálních válek byla uzavřena a byl nastolen trvalý mír kapitálu. USA se staly ochrannou silou. Alternativní strategie modernizace a kultury se tolerují, pakliže se neprotiví systému otevřeného trhu. Státy jsou ale již dlouho závislé na informačních sítích, kontrolovaných říší. „American style of life“ platí za standard a poddolovává v současnosti již i tradiční a komunistické elity Asie. Imperiální ochranná mocnost volného tržního hospodářství modernizuje za gigantických nákladů své elektronické hranice, vazalové potichu přihlížejí a doufají, že náklady budou příliš velké. Pomocí high-tech intervence bojuje s funadamentalismem, zločinnými státy a terorismem a argument lidských práv platí především tam, kde se jedná o přístup k posledním zdrojům ropy.
   Stále více se podobá režim volného trhu svému popisu „Každý kapitalista zabije mnoho jiných. Ruku v ruce s centralizací nebo nahrazením mnoha kapitalistů nemnohými se vyvíjí kooperativní forma pracovního procesu ve stále rostoucím počtu stupňů, cílena technická aplikace vědy, plánovité vykořisťování Země, proměna pracovních prostředků na výlučně společně využívané pracovní prostředky, ekonomizace všech výrobních prostředků... pohlcení všech národů do sítě světového obchodu a tím nastolení mezinárodní charakteru kapitalistického režimu.“ Marxova analýza v Kapitálu předpovídá teorii koncentrace, znalostní společnost, globalizaci a internacionalizaci výroby, jak se dnes stalo. Marx předpokládá, že „množství zla, tlaku, otroctví a zvrhlosti“ by mělo vést k politické kontrole této dynamiky. Pesimistický Max Weber se obává, že propojená moc kapitalismu skončí teprve „až bude spálena poslední kapka ropy“.
   Komunistická renesance je nepravděpodobná, neboť v čerstvé paměti ještě jsou vzpomínky na ty, kteří se sedmdesát let odvolávali na Marxe a přitom svět pokazili ještě více než liberální Západ. Ani sociální hnutí, která od Seattle a Porto Alegre zesílila po celém světě, nejsou žádnou politicky relevantní sílou. Zajisté, jejich akce a kongresy zasely do „pensée unique“ neoliberalismu zásadní otázku „Komu patří svět?“ Může z vícevrstvých sociálních hnutí a protestů vzniknout ale síla, která by reformovala OSN, MMF, WTO, Světovou banku a OECD?
   Životní podmínky chudých, kteří trpí pod panstvím kapitálu, jsou v každém případě různé, příliš lokální, příliš nespojené, než aby mohly vytvořit strategicky silnou protisílu; naopak zájem polovičních a nijakých občanů „Impéria“ stojí často příliš proti sobě. Osud západoevropských nezaměstnaných, kteří si mohou dovolit H&M oblečení a malajských textilních pracovníků, kteří je vyrábí; afrických ropných exportérů a evropských automobilistů; německých odborářů a polských pracovních imigrantů; čínských dělnic a německých majitelů továren na hračky; zchudlých středních vrstev a nezaplacených poskytovatelů služeb, dekvalifikovaných odborných sil a softwarových designérů; těm všem dominuje stejný globální systém. Nelze je ale propojit jednou strategií, a proto vytvářejí pouhou morální koalici bez faktické moci.
   Co by to nakonec mělo být za ideu, která by propojila bezzemky z Brazílie, nezaměstnané univerzitní absolventy z Francii, přepracované Číňany ve obchodech s módou, hladovějící Sudánce a německé odboráře do jediné politické síly, která by se mohla poměřit se silou celosvětově operujícího finančního kapitálu? Můžeme se klidně zeptat: kde zůstal funkční ekvivalent socialistické ideje, které spočívá stovky let na nadějích poloviny lidstva? A kde je zájem, nutná podmínka pro takovou globální ofenzivní koalici? Jsou nezbytné globální politické instituce, které by mohly kapitalizmus ovládnout a regulovat - jak to tvrdí sami světoví vůdci, když se každou zimu scházejí v Davosu. Nezbytnost dává vzniknou apelům, ale politika z toho vznikne pouze tehdy, až si jí vynutí síla nebo intenzivní krize. Morálka nedostačuje.
   Musíme pohlédnout za horizont weberovy „poslední kapky ropy“. To není nic nového. Pojem globalizace - a to se už dávno zapomnělo - pochází z počátku 80. let, kdy prezident Carter předložil studii „Global 2000“, manifest zabývající dobou, kdy dojde ke globálnímu vyčerpání fosilních a minerálních zdrojů. Po dobu dobrých deseti let hluboce otřásala tato perspektiva i elitami kapitalistického světa. Po jistou dobu se ve vzduchu objevily dokonce stopy úsilí veřejnosti o „záchranu modré planety“. Všechno to zmizelo s koncem studené války a s akcelerací kapitalistického stroje spolu se zánikem „systémové konkurence“. Ekologické problémy se staly v mezinárodním měřítku právě politicky „salónní“, když se vlomila globalizační vlna, nová komunikační media urychlila kapitalistický stroj, systémového vedení se ujal finanční kapitál a vedoucí ideologií se stala celosvětová mánie privatizace, deregulace a flexibility, jako jistého druhu kapitalistické letní horečky.
   Tento poslední kapitalistický boj, v němž se stále více zrychluje výměna zboží, stále se zvyšuje spotřeba energie na transport, stejně jako stoupá využívání pěstitelských metod, které narušují přírodu, konzum v hlavních kapitalistických regionech stoupá nade všechny meze, a předpověditelně skončí klimatickou katastrofou a vyčerpáních všech zdrojů, v nerovnosti, hladu, mizérii a hospodářských válkách. Existují ale přirozené hranice globalizace. Skleníkový efekt je již zde a nejoptimističtější tvrzení ropných koncernů předvídají vyčerpání ropných a plynových zásob (včetně některých nejdůležitějších minerálních surovin) na polovinu tohoto století. Politické potlačování této skutečnosti je jedním z nejpodivnějších fenoménů světové historie. Pouze ale jeho ukončení může otevřít pohled do volného prostoru.
   „Ekumenický projekt“, který před námi leží je celosvětový a úplný přechod k obnovitelným energiím. Naposledy popsal nutnost a reálnost tohoto projektu ve své knize „Světové sluneční hospodářství“ Hermann Scheer. Přechod k úplně nové výrobní základně a novému světovému trhu nastane, ať budeme nebo nebudeme chtít, a nikoliv bez nejtěžších krizí. Tento nový trh přijde včas a bude mít přátelskou formu pouze tehdy, když občané celého světa povedou dlouhodobý a udržitelný politický a sociální boj proti strukturně konservativnímu fosilnímu bloku a pro projekt nového světového trhu. Politický a sociální odboj proti „poslední bitvě“ centralizovaných technických a zemědělských struktur otevře prostor výrobním silám sluneční doby.
   Sluneční revoluce je mnohem více než jenom odpověď na „energetickou otázku“. Je projektem politické a ekologické ekonomie a kulturním obrozením. Suroviny a energie postfosilního světa nebudou již centralizovatelné a pouze omezeně transportovatelné. Budou vznikat v regionálních hospodářských cyklech nebo jsou univerzálně dostupné: vítr, slunce, voda, energetické rostliny. Vyžadují nové technologie, od solárních až po nové technologie staveb a dopravy. Především se budou muset orientovat na regionální klimatické zvláštnosti a regionální dostupnost surovin. Na severu se budovat jiným způsobem; na jihu se bude především využívat přímá sluneční energie, globálně dojde k rozmachu primární výroby: výrobou energetických rostlin a nahrazením globálních zemědělských produktů regionálními. Zdražováním dopravy se budou stále více zpracovávat regionální suroviny a export z výrobních států do zemí s nízkými platy bude stále méně rentabilní. Globální trh se bude omezovat na technické zboží a průmyslovou hromadnou výrobu a kapitál se bude více orientovat na regionální okruhy. Politicky řízený přechod k „solárnímu hospodářství“ není žádným návratem k protekcionismu, ale tvorbou funkčně diferencovaného světového trhu na němž se budou ve světovém měřítku vyměňovat znalosti a technologie, zatímco energie, potraviny a výrobky běžné spotřeby se budou stále více získávat regionálně. Centralizace světového trhu se rozpadne do mnoha relativně autonomních hospodářských okruhů s tím následkem, že síť hospodářských společností bude opět hustší a mnohotvárnější.
   Proto také není přechod k solárnímu hospodářství centralizovatelným projektem. Jeho prosazení bude mít mnoho forem: od prosazení mezinárodního radikálního zdražení energie až ke vzniku lokálních trhů a kulturního přehodnocení - objevení pomalosti, opětovné urbanizace venkovských prostor, přestavby stravovacích návyků nebo nakládání s volným časem. Ke svému prosazení nepotřebuje jednotlivé globální hráče. Může začít všude - všude kde začne bude v procesu sebeprosazení vytvářet samonosné struktury. V šířící se poušti světového fosilního hospodářství vytvoří ostrovy nového, nových tržních pravidel, nových strojů a nových podnikových cest a nových forem placení.
   Mohlo by to znít jako masterplán, jako vykonstruovaná utopie, jako bezbřehý projekt společenského „ingeneeringu“ a tudíž jako porod hlavou vzhůru? Dějiny tak nefungují? Je pravdou, že přechod od feudalismu k moderní průmyslové společnosti také nesledoval žádný plán. Na tisících míst současně vznikaly nové technologie a postupy, rodily se nové znalosti, po dlouhou dobu, až by byl napaden politický řád. Tak za dvě století vznikl nový systém, který se ukázal životaschopnějším než feudalismus. Nové výrobní síly zrušily staré pořádky a jejich nadstavby.
   V mnohých hlavách se již dnes připravuje osvobození výrobních sil pro potřeby solární epochy; závisí na pochybnostech aktérů staré ekonomie, stejně jako na myšlenkovém bohatství inženýrů, výrobních znalostech pracujících a zemědělců a na odporu ohrožených kulturních tradic a hodnot. Na rozdíl od přechodu k fosilní periodě lidské historie má přechod k solárnímu hospodářství časový index. Ten je určen exaktní měrou vyčerpáním především fosilních zdrojů. Víme, že proměna výrobních sil je potřebná a víme co musí být jejím cílem. Na rozdíl od občanské revoluce musí mít tento přechod celosvětový charakter, protože jeho záměrem je odvrácení globální krize. Není utopickým projektem, protože se staví proti utopii nekonečného růstu. Orientace sociálních hnutí na tento důležitý přechod zakládá více než „jen“ morální koalici různorodých sociálních bojů a výpadů. Jedná se o vzdálený cíl, jež může sjednocovat globalizační odpůrce nejenom ideově, ale nyní již fakticky, ve snaze uspíšit porodní křeče nové epochy. Je politickou ideou a budoucí realitou. Orientace sociálních hnutí na tento cíl není jediným, jistě ale „nejtvrdším“ základem skutečné a funkční globální koalice.
   Má Evropa nějakou misi v této „jiné globalizaci“? Evropa nemá žádný patent na sluneční hospodářství. Chudá na suroviny a fosilní energie má Evropa eminentní zájem se uvolnit ze závislosti na fosilních trzích, místo toho než vstoupit do boje o poslední ropná pole; to se rozhodlo již dnes. Decentrální formy života v Evropě je třeba nyní ochraňovat a rozvíjet do regionalizovaného světového hospodářství. Evropa má zkušenost s výstavbou měst a infrastruktury a s úsporným zacházením se surovinami a s prostorem. Má vysoce vyvinutou inženýrskou kulturu. Má stále ještě k dispozici existující regionální různost své agrární produkce, má ostrý zájem na ekologii a zájem na exportu výrobků a systémů, spíše než na světovém obchodu se surovinami a energií. Vyvinula formu vzájemného působení státu a hospodářství, která je nezbytná pro veliké celospolečenské projekty. Stále ještě má politiky, kteří jsou přístupní obecným ideám čímž - obdobně jako Roosevelt v New Deal - mohou oslovit tvůrčí střední stav a dokonce vznášet požadavky. Může být předjezdcem solárních technologií, a tím si zajistit trhy, může dát do pohybu společenskou proměnu struktur, která by mohla být mnohem více než jenom záměnou jedné energie druhou. A nakonec ještě v evropských zemích úplně nezemřela idea Allmende - (společné vlastnictví obecního majetku) jako společného bohatství.
   Všechno to by mohl být motiv pro evropské elity a pro občanskou společnost, aby hrály v projektu globální proměny hlavní roli. Ostatně platí, že pouze tehdy když solární revoluci začnou průmyslové země, se rozšíří po celém světě. V tom spočívá morální mise, posvěcená povinností k universalizmu, ke globalizačnímu projektu, který nepovede „family of man“ k dalšímu vykořenění - druhá šance i povinnost, po té, co v Evropě započala výstavba fosilního světa, žádné nové lety na Měsíc, ale měkké přistání všeho lidstva. Staroevropsky řečeno jsme ti, kteří v prométheovských časech rozlomili hranice a tím na sebe uvalili osud světa. Svatým nové éry bude Atlas, který drží na ramenou Zemi.
© eurosolar.cz 2017