Tisková zpráva č. 3/2005

Stanovisko české sekce evropské organizace Eurosolar.cz k současné podobě Kjótského protokolu

Dne 26. února 2005 vstoupil v platnost Kjótský protokol o omezení emisí skleníkových plynů a byl veřejností, vládami i mnohými ekologickými organizacemi po celém světě bouřlivě přivítán. Není tomu ale bez výjimky. V mnoha kritických názorech profesních organizací i jednotlivců se odráží četné otázky a pochybnosti. Po mnohaletém vyjednávání byla dohodnuta a vstoupila v platnost pravidla, podle nichž je potřeba v průměru snížit emisní množství do roku 2012 o 5,2% oproti roku 1990. Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC) v němž spolupracují klimatičtí vědci všech zemí, považuje za potřebnou změnu o 60% do roku 2050. Pakliže před rokem 2012 nedojde v rámci protokolu k významné reformě, bude celosvětové množství skleníkových plynů asi o 50% větší; v průmyslových státech o 11%. K těmto výsledkům dospěly výpočty sekretariátu protokolu i klimatických expertů Wuppertalského institutu. Optimismus založený na pokračování současné verze Kjótského protokolu je zcela lichý. Nastoupená cesta nedává žádnou větší naději, byť na pouhé přiblížení se k cíli definovanému IPCC po roce 2012.

Klimatické změny jsou jedním z excelentních dokladů tradičně zpochybňovaného propojení ekologických hledisek a ekonomických zájmů. Pokračující klimatické změny ale budou mít nevyhnutelně přímé ekonomické následky - a to jak pro ty, kteří budou ztrácet, tak pro ty, kteří budou profitovat. Severně od linie Mnichov - Paříž lze očekávat přínosy z delšího vegetačního období a nižší spotřeby paliv na topení. Za spolupůsobení zvýšené hladiny oxidu uhličitého v atmosféře lze podle počítačových modelů odhadovat v roce 2050 zvýšení zemědělských výnosů až o 20 procent. Jiné důsledky lze ale očekávat v zemích jižní Evropy. Tam leží odhadované ztráty okolo 0,75% HDP. V Africe a v Asii, kde se předpokládá nárůst průměrné teploty až o 3 stupně, mohou hospodářské výsledky klesnout v některých zemích až 10 procent HDP. To by znamenalo hospodářskou a sociální katastrofu.

Protokol se v současné době týká pouze některých emisních oblastí, v nichž například není zahrnuto bydlení či zemědělství. Právě tyto oblasti však patří mezi největší spotřebitele energie, což v současné době představuje i největší producenty skleníkových plynů. Do Kjótského protokolu se nezapočítává ani strmě narůstající letecká a automobilová doprava v převážné míře provozovaná pomocí fosilních paliv.

Jednou z chyb Kjótského protokolu je, že sice stanoví cíle, ale nestanoví kontrolní mechanismy. Na základě implementovaných a dobrovolných regulačních mechanismů bude podle této smlouvy možné nakoupit emisní práva tam, kde budou uspořeny - například v Rusku - protože tam je úspora levnější a z klimatického pohledu je lhostejné, kde k ní dojde. Nelze ale žádným prostředkem prokázat, že určité množství skleníkových plynů bylo skutečně uspořeno, protože v současnosti neexistují žádné relevantní kontrolní mechanismy.

Největším problémem Kjótského protokolu jsou takzvané flexibilní mechanismy, které by měly celý proces podpořit. Především díky těmto mechanismům je Kjótský protokol oslavován. Jedná se například o nástroj CDM (Clean Development Mechanism). Pomocí něho mohou získat průmyslové země nebo jejich podniky emisní certifikáty tím, že například v Indii vybudují fosilní elektrárnu, která bude mít nižší emise oxidu uhličitého než „referenční“ elektrárna, jak ji bude definovat komise CDM. Bude-li se jednat o náhradu stávající technologie, pak skutečně dojde ke snížení emisí oxidu uhličitého, ale bude-li vystavěna nová pro potřebu rostoucího průmyslu, množství emitovaného oxidu uhličitého se dále zvýší. Zahraniční investor musí ohlásit projekt radě CDM a dvě procenta zisku převést vládě země, kde byl projekt realizován. Indie přislíbila, že tyto prostředky věnuje na podporu obnovitelných energií, ale současně o tuto sumu sníží vlastní investice do této oblasti. CDM prostředky budou sloužit k tomu, aby rozvojové země dále budovaly veliké přehrady nebo veliké fosilní elektrárny, místo aby prostředky věnovaly na výstavbu malých decentrálních zdrojů obnovitelných energií.

Dalším problémem je rozdělení emisní práv. Například Rusko dostalo přiděleno o jednu miliardu více tun oxidu uhličitého, než činí díky jeho hospodářské situaci dnešní emise; v případě Ukrajiny to je 400 milionů tun. V budoucích letech nelze v těchto zemích počítat s tím, že by došlo k takovému hospodářskému rozmachu, aby se uvedené kvóty spotřebovaly. Jejich nákupem tedy mohou ostatní země zvýšit emise, aniž by samy musely emise redukovat.

Obrovský je rovněž nárůst byrokracie a s ní spojená další finanční zátěž. To samozřejmě povede k preferenci velikých projektů, jejichž výstavba a provoz svědčí velikým investorům, vzdáleným od decentrálního charakteru obnovitelné energetiky. Podle údajů certifikačních úředníků, kteří již pracují, je nutno na každý projekt vydat asi 250000 USD za takzvané „transakční náklady“. V případě menších projektů, jako je příkladně 2 MW elektrárna na biomasu tyto náklady činí více jak 20%. S velikostí projektu se tato složka pochopitelně percentuelně snižuje. Dalšími profitujícími budou obchodníci s emisemi - jejich podíl činí 10%, o něž se zvýší cena emisí i experti zabývající se vydáváním certifikátů. Obchodníci s emisními právy budou mít zájem na nejvyšších cenách, protože s těmi poroste jejich zisk; stejně jako experti budou mít zájem na co největším objemu expertních prací. V žádném případě se tedy nemůže jednat o nákladově efektivní ochranu klimatu. K současným nákladům se připojují ještě další. Většina klimatických expertů se zároveň bude podílet na realizaci „flexibilních instrumentů“ a bude na nich profitovat. Z nich tak vznikne skupina zastánců této formy klimatického protokolu.

Méně známou variantou snížení emisí je podle Kjótského protokolu také pěstování lesů. Podle zásad této smlouvy ale dostanou pěstitelé pouze náhradu nákladů na vysázení a ne mnohem vyšší hodnotu zachyceného oxidu uhličitého. Tímto procesem budou zneužívány především země třetího světa a práce tam žijících obyvatel. To všechno ukazuje, že by bylo lépe protokol omezit na redukci skleníkových plynů a ponechat všechny „flexibilní nástroje“ stranou.

Dalšími chybou Kjótské deklarace je, vedle již jmenovaných, ztráta veliké přednosti obnovitelných energií - mnohem nižší, případně vůbec žádný transport paliv a pohonných hmot. Velmi sporným bodem je nepřímá podpora jaderných technologií. Ačkoliv nejsou investice do jaderné energetiky pojímány dle Kjótského protokolu jako započitatelné snížení emisí oxidu uhličitého, bude bezpochyby zájmem jaderných zemí provozovat jaderné elektrárny také z důvodů nežádoucí substituce emisí co nejdéle. Pro vyjednávání podmínek k roku 2012 lze očekávat veliký tlak některých zemí na jadernou energetiku. Pojem „emisní práva“ sémanticky vytváří ze dnes trpěných emisí veřejně přípustné a legitimní emise. Tento posun se bude zřejmě obhajovat tím, že neexistuje žádná alternativa. Zjevné je silné psychologické působení legalizace neudržitelného stavu - emisí, které lze všechny potlačit využitím obnovitelných energií. Tento zprvu nevýrazný prvek by postupně mohl vést k velmi nebezpečnému společenskému posunu hodnot.

V budoucnu se zdá být pravděpodobné, že neoliberální přístup, aplikovaný ve flexibilních nástrojích Kjótského protokolu bude použit k redukcionistickému pohledu na změnu současného energetického systému na obnovitelný a především k instalaci přístupu, který mnohostrannost motivů této změny nahradí pouze odstraněním emisí skleníkových plynů. Ze světové energetické krize se tak stane jednorozměrný problém, který bude řešen jednorozměrnou strategií. Na tom zatím nic nemění ani počínající hovory o dalším kole Kjótského protokolu.

Praha, květen 2005
Eurosolar.cz