Navigace
Zpět na: Home / Časopis

Ochromení globální strategie ekologického konsensu

   Leitmotivem mezinárodní politiky životního prostředí je skutečnost, že globální výzvy je možné řešit pouze globálními, souhlasně domluvenými strategiemi. Důvody jsou přesvědčivé: škodliviny, které se vypouští do atmosféry nebo do vod neuznávají žádné národní hranice. Svrchované hranice za nimiž vznikají nejsou ve veliké míře identické s těmi v nichž jsou škody pociťovány. Čím více jsou nadto hospodářské proudy internacionalizovány a čím více se přitom zostřuje globální soutěž o lokalizaci, tím více jsou ti, kteří v dobré míře organizují lokální environmentální iniciativy, šizeni těmi, kteří se čerta starají o problémy životního prostředí. Za tím stojí předpoklad, že ekologická starost je hospodářskou zátěží. Multilaterální politika životního prostředí, tedy v globálním konsensu a v rámci Spojených národů platí bez alternativ. To není krédem pouze pro vlády a mezinárodní mezivládní organizace, ale rovněž pro nevládní organizace, NGO. Jako prominentní příklady, které by měly dokládat úspěšnost tohoto receptu na úspěch, jsou montrealský protokol proti používání freonů a za další kyotský protokol o redukce skleníkových plynů jako CO2 . Kdyby nakonec kyotský protokol podepsaly všechny průmyslové země, tak by - podle široce rozšířeného názoru - byla šance k vyhnutí se katastrofy „after tomorrow“.
   Praktická bilance tohoto názoru je rozčarováním. Diskrepance mezi rozpoznáním stále akutnějšího nebezpečí, zničujícím potenciálem šířících se katastrof životního prostředí a skutečnými protiopatřeními na straně druhé se stále zvyšuje. Spektakulární zpráva „Global 2000, která vznikla za vedení amerického prezidenta Cartera, ani alarmující zpráva o životním prostředí OSN z roku 1982, ani zpráva z roku 1992 (Our Common Future) z konference 1990, ani legendární konference z Ria roku 1992 na níž vznikla Agenda 21, ani konference OSN „Udržitelný rozvoj“ v Johannesburgu 2002 - mlčíme-li o nesčetných konferencích včetně těch o světovém klimatu, problematice vod nebo ochraně biodiverzity - to všechno mohly změnit. Nepsané motto: „globálně mluvit - nacionálně odsouvat“ ovlivnilo tyto snahy více, než vůle nebo síla k závazným společným snahám, které by byly přiměřené skutečným výzvám. Jedinými praktickými závěry byly většinou jen ty, které se týkaly instalací sítí, komisí a svolání následných konferencí. Vznikla globální „komunita“ zástupců vládních a nevládních organizací, vládních odborníků a vědců. Už se všichni znají a často se setkávají, vyvinula se společní expertní řeč, stále se vyrábějí jak na běžícím páse stejné papíry a smlouvá se nad větami, které bude moci každý odkývat. Už vůbec nepřichází nikomu na mysl, že tváří v tvář zvyšujícímu se nebezpečí to nemůže být všechno.
   „Nacházíme se na špatné cestě a manko vyrovnáváme zvyšujícím se tempem“ říká Stanislaw Lec ve svých „Neučesaných myšlenkách“. Přeneseno na stále rychleji se otáčející mezinárodní diplomacii v oblasti životního prostředí a její výsledky by spíše mohl říci: „Nedostáváme se se svými konferencemi vůbec dopředu, tak zvyšujeme jejich počet“. Pevným zákonem jakékoli komunikace je: nechceme-li nějakou premisu zpochybnit - budeme-li chtít zůstat racionální nebo se tak alespoň chovat - musíme se jí podrobit nebo nás přinejmenším zažene do defenzívy. Je-li nějaká premisa chybná nebo příliš omezená a jednostranná, ocitneme se - zcela racionálně a na základě jednání - na zcestí. Tři premisy mezinárodní diplomacie životního prostředí jsou mimořádně zpochybnitelné. Jakmile to nepoznáme, zůstane přitom, že budeme s vyplazeným jazykem o nebezpečích stále více konferovat a tím ztratíme čas, který nám ještě na překonání nebezpečí zbývá.
   Prvním falešným předpokladem mezinárodní diplomacie v oblasti životního prostředí je prioritní snaha o globální konsensuální řešení. Mezi nutným požadavkem po rychlé obraně před nebezpečím a současným ustrnutím a setrváváním na širokém a pokud možno mnohostranném konsensu zeje nepřekonatelný logický protimluv. Kdo stále staví na konsensu, vydává se v šanc těm, kteří chtějí brzdit a omezovat a tací ve všech základních otázkách, které se dotýkají etablovaných zájmů stále budou. Pakliže se nějaké smlouvě, jako Montrealskému protokolu, poštěstilo, tak jenom proto, že se týkal jedné z mnoha chemických substancí, kterou mohli výrobci nahradit jinou. Či v případě smlouvy o zabránění těžby určité suroviny v Antarktidě, se kterou prakticky ještě nikdo nezačal. A nebo - jako u kyotské smlouvy - zůstává pouze malý společný jmenovatel. Kyotský protokol povinuje průmyslové státy, které se k tomu zavázaly, pouze k 5% snížení (měřeno rokem 1990) emisí oxidu uhličitého do roku 2012, navíc lze započítat snížení emisí oxidu uhličitého, dané absorpcí nárůstem lesů a zemědělské produkce, takže z 5% zůstávají jenom dvě. Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC) považuje v globálním měřítku za nezbytný pokles emisí do roku 2050 o 60%, aby bylo možno stabilizovat světové klima. USA se nezapojily (a neučiní tak ani po případné porážce Bushe), Čína neplatí za zemi, která by byla průmyslovou zemí povinovanou k redukci emisí. Bude-li Kyotský protokol realizován, tak bude v roce 2012 vypuštěno do atmosféry pravděpodobně o 10 % více oxidu uhličitého než dnes. Kdo si umí představit - opět formou globálního konsensu - že by se mohl učinit takový skok, aby se, byť rámcově, dosáhlo cíle stanoveného IPCC. Proces globální dohody, který se stal centrálním nástrojem pro obranu před nebezpečím, se zcela zřetelně pro tento účel nehodí!
   Druhá zcestná premisa spočívá v chápání ekologických strategií jako hospodářské zátěže, kterou je možné sdílet pouze společně. Nevyhnutelným následkem je smlouvání o rozdělení nákladů, o sdílení zátěže. Proto se vlastní iniciativy charakterizují jako sebepoškození. Zatímco globální odpovědnost je kolektivní, je vlastní oportunistické jednání legitimní, pokud se nepodaří společný postup. Aspekty, které zakládají vlastní společenský a v neposlední řadě i hospodářský zájem se již nedefinují - jako v případě škodlivých externích efektů užívání atomových a fosilních energetických zdrojů. Zorné pole se zúžilo na mikroekonomické náklady. Makroekonomické přednosti snížení emisí a obecné energetické proměny se staly druhořadým hlediskem, protože jsou v každé zemi různé a z toho důvodu těžko monetárně harmonizovatelné.
   Třetí premisou, která vede na ekologické zcestí je mlčenlivé upřednostnění centrálního kréda mezinárodního společenství, které bylo v 90. letech na celém světě důsledně přijato: globální hospodářská liberalizace a paušální fixace na hospodářský růst, jako všelék pro všechny a pro všechno. Tak byla uzavřena názorová koalice, jejíž fundamentalistická parafráze zní: můžeme nebo smíme věnovat pozornost ekologickým strategiím přežití jenom tehdy, nebudou-li odporovat podmínkám a principům tržní liberalizace!
   Bez energie není možná žádná aktivita. Používání fosilní a jaderné energie dominuje v rámci světového energetického zásobování a všechny vlády a hospodářští činitelé se považují na život a na smrt závislé. Současné ničení životního prostředí probíhá převážně následkem využívání fosilní a atomové energie. Přesto, v rámci vědeckého, hospodářského a politického myšlení existuje hluboce zakořeněné podcenění obrovských možností záměny etablovaného energetického potenciálu pomocí obnovitelných energií. Z toho všeho povstává fatální situace, že světové společenství těch, kteří určují a rozhodují, stále ještě dává přednost riziku vlastního a globálního kolapsu z důvodů špatných znalostí o alternativách, z nedostatku zvědavosti, z chybějící praktické fantazie a ze strachu před strukturní proměnou energetického zásobování. Hrozba energetických válek z důvodu blížícího se vyčerpání fosilních zásob bylo již tématem vládního memoranda prezidenta Cartera. To, že naděje na atomovou energii jsou šalebné se říká po celém světě již od 70. let. To, že změna klimatu využíváním fosilních zdrojů bude mít katastrofální následky, srovnatelné s důsledky atomové války, bylo alarmujícím signálem pro vědce první světové klimatické konference v Torontu 1988. To, že rozvojové země, díky trvajícímu vzrůstu cen na světových energetických trzích ve spojitosti s blížícím se vyčerpání zdrojů, nemohou držet byl zřetelné již během ropné krize mezi lety 1973 a 1982, když jejich zadlužení vyrostlo z 200 miliard na 1,2 bilionu dolarů. Přesto nebyl ve prospěch konsensu do Agendy 21 na konferenci v Riu 1992 zahrnut energetický problém. Nikoliv atomově fosilní energetický systém, ale obnovitelné energie se počítají za zátěž. Také během dalších konferencí o světovém klimatu hrál tento předsudek zásadní roli. A také v Johannesburgu 2002, jak se postaraly země OECD, se situace všeobecného pohledu na význam obnovitelných energií nezměnila.
   Odpomoci měly dvě iniciativy, které v Johannesburgu vznikly. Především to bylo pozvání německého kancléře Schrdera všem vládám na mezinárodní konferenci o obnovitelných energiích, aby se podpořily iniciativy jdoucí nad rámec současného konsensu; za druhé se jednalo o vznik „koalice obnovitelných zdrojů“, kterou podepsalo 80 vlád majících zájem na nadprůměrné iniciativě. To, že taková deklarace nemá žádný větší smysl, vyplynulo ze skutečnosti, že ji podepsaly také takové vlády, které předem ani potom žádné vlastní iniciativy mobilizace obnovitelných energií neorganizovaly. Větší praktickou hodnotu mělo pozvání na mezivládní konferenci o obnovitelných zdrojích, která se konala 1.- 4.2004 v Bonnu. 154 vlád vyslalo své delegace, zastoupeny byly organizace OSN a celé spektrum NGO. Paralelně k tomu se konalo mezinárodní parlamentní fórum o obnovitelných energiích, které sezval německý Bundestag a jehož se účastnilo 350 zástupců ze 70 zemí.
   Centrální otázkou je zda míří Mezinárodní vládní konference mimo zajeté koleje mezinárodní diplomacie a nebo to přece jenom byla globální konference bez dalšího, která byla náhradou jednání, místo aby byla impulsem k němu? Vládní konference jistě velmi přispěla k tomu, že obnovitelné energie nebude možné na politické úrovni již notoricky odsouvat na stranu. Tedy politický podnět sám o sobě měl svůj vlastní význam. Skutečnost, že vedoucí průmyslová země světového hospodářství se pokusila posunout téma obnovitelných energií na úroveň mezinárodní rozvojové a environmentální politiky, je velikým krokem k odstranění mentálních hrází zabedňujících hlavy politických a hospodářských činitelů. Vůbec tedy nebylo nutné doplnit konferenci pokusem o konsensus.
   Protože přesně tím došlo k recidivě pochybných pokusů ekologické globální strategie na podkladě uvedených falešných premis. Stále, s námahou a s velikým očekáváním se vyvolávaly naděje, které pravidelně ztroskotávaly aniž by vedly k dalším iniciativám. Také na vládní konferenci o obnovitelných energiích se všechno dělalo proto, aby se při schvalování deklarace dosáhlo jednomyslné podpory, včetně delegace Bushovy vlády a zástupců zemí OECD. Tomu odpovídá nic neříkající text o „rozpoznání“ „signifikatního příspěvku“ obnovitelných energií pro udržitelný rozvoj, který zapřísahá „kooperaci a spolupráci“ Konference, která měla překročit Rio a Johannesburg „potvrdila“ dále „stavět“ na (nespecifikovaných) výsledcích a tyto „zdůraznit“. Vlády „berou na vědomí“, že jsou země, které se zasadily za výstavbu obnovitelných energií, a že bude přeložen lexikon všech možností, které kdy byly uskutečněny - aniž by se ale někdo ptal po účinnosti těch kroků: „To whom it may concern“. Delegáti „podpořili“ výstavbu humánních a institucionálních kapacit obnovitelných energií, aniž by bylo řečeno, které to mohou nebo mají být a „zdůraznili“ potřebu dodatečných cílů pro výzkum a vývoj, aniž by řekli jakých. Souhlasili (agree) s prací v informačním „global policy network“ spolu s parlamenty, lokálními a regionálními autoritami akademického a soukromého sektoru, mezinárodními institucemi, mezinárodními průmyslovými svazy, spotřebiteli, občanskou společností, ženskými skupinami a všemi relevantními skupinami - tedy se všemi: nevázanost a rozvleklost par exellence. A nakonec se tedy vůdčí idea této konference, která měla vést z konsensuální rozvojové a environmentální diplomacie, se do ní opět vrátila. „Měřitelné kroky“ mají být sděleny komisi pro udržitelný rozvoj OSN - CSD a tam se má dohodnout partnerství. Tedy vše jak bylo?
   Podíváme-li se na „mezinárodní akční program“, který byl koncem konference předložen a který byl oslavován jako veliký krok, jedná se o pouhý akční seznam. Všechny zúčastněné vlády a organizace dostaly příležitost zanést do formuláře všechny běžící nebo plánované projekty a záměry - to je znásilnění pojmu program. Toto kompendium pak postačovalo k pozoruhodnému prohlášení Číny pokrývat do roku 2020 17% své elektrické spotřeby obnovitelnými energiemi, až po ohlášení dalších pořádat semináře o o obnovitelných energiích a vyhotovit jejich dokumentaci.
   Vedle toho existují zcela konkrétní mezinárodní návrhy, které by mohly vnést novou kvalitu - především zřízení Mezinárodní agentury pro obnovitelné energie. Podpora tohoto návrhu je uvedena v červenozelené koaliční smlouvě a potvrzena Bundestagem v dubnu 2003, stejně jako Mezinárodním parlamentním fórem o obnovitelných energiích. Ačkoli spolkový kancléř Schrder ve svém projevu na vládní konferenci ocenil snahu parlamentního fóra, byla chápána jako písek v soukolí, protože bylo třeba vyvarovat se všemu, co by mohlo narazit na odpor a narušit konsensus. Již v přípravné fázi konference na popud německého ministra životního prostředí byl tento návrh jednání odmítnut a starostlivě se ho vyhnout jeho tematizaci. Taková agentura by byla operativní politickou platformou na níž by bylo překonat dosavadní neúnosnou situaci, že v mezinárodním měřítku existují organizace, které mají ve smlouvě podporu atomové energie (ve formě Mezinárodní atomové agentury) či fosilní energetické bezpečnosti (ve formě Mezinárodní energetické agentury zemí OECD). Proto není žádným divem, že Mezinárodní agentura pro obnovitelné energie se stále přechází nebo opomíjí. Je o to pozoruhodnější, že právě německé ministerstvo životního prostředí se navzdory všem těmto závěrům a podpoře vládních stran a Bundestagu iniciativě pro Mezinárodní agenturu pro obnovitelné energie uzavírá.
   Důvodem je ulpívání na současné multilaterální představě. Myšlenka, že - jak je tomu v případě mezinárodních bezpečnostních a hospodářských aliancí - pro urychlené řešení globálních otázek životního prostředí je nutná skupina zemí, se jeví jako zcestná. Environmentální diplomacie zůstává lapena ve vlastních premisách a je proto neschopná překonat hranice jednání, které si sama stanovila.
   Postoj k této agentuře byl na mezinárodní konferenci nikoliv náhodou lakmusovým testem, zda jsme připraveni překonat referenční systém mezinárodních environmentálních konferencí. Je odsouzen ke šnečímu tempu, chce všem vyhovět a nikomu ublížit a tak zůstává beznadějně pozadu za dynamikou ohrožení. Mnohé nevládní organizace jsou již dávno integrovány a pozbyly své role: WWF se silně vymezoval na bonnské konferenci proti agentuře pro obnovitelné energie a také Greenpeace, který ještě v Riu podporoval tehdejší návrh EUROSOLARU - se držel v pozadí - ve prospěch konsensu. Zatímco zástupce Greenpeace pozdravoval tyto „výsledky“ stála před konferenční halou skupina mladých z téže organizace s transparentem: Rio, Johannesburg, Bonn - we are disappointed. NGO sedí - také to již patří k letitým rituálům globálních environmentálních konferencí - ve společném fóru vedle zástupců organizací ničitelů životního prostředí a mají dojít ke společným závěrům, což je možné pouze tehdy, pakliže se ožehavé otázky vypustí.
   Ekologické globální strategie vyžadují iniciativy, které se snaží o průlom a tím uvedou do pohybu dynamiku jíž budou následovat další a které se nakonec nebude nikdo schopen vyhnout. Takové průlomy jsou možné pouze s jednotlivci: jednotlivé státy nebo jejich skupiny, které také chápou přednosti a výhody - v neposlední řadě na svou vlastní hospodářskou obnovitelnost a budoucnost - a ne pouze jen na „zátěž“. Pomocí německého zákona o obnovitelných energiích se alternativní premisa na národních úrovních sleduje s ochotou k energetickému střetu namísto konsensu. S výsledkem, že touto cestou bude dosaženo mezinárodního vzoru, který budou - příkladem posíleni - mnozí následovat. Toto morální maximum na mezinárodní úrovni ale nechali němečtí zástupci na mezivládní konferenci opět padnout. Před konferencí byly k dispozici konkrétní podněty. Světová rada pro obnovitelné zdroje je předložila tomuto světovému fóru přičemž tyto podněty odrážejí zkušenosti protagonistů z celého světa, zejména od nezávislých sdružení pro obnovitelné energie. Jejich návrhy zřejmě působí příliš ambiciózně, mezi jiným i ty, které se týkaly agentury pro obnovitelné energie jako hmatatelné podmínky. Na vládní konferenci se tyto snahy vypařily.
   To je tedy další případ ochromení konsensu globální ekologické strategie. Jeho pódiem jsou veliké konference, které pomocí mediální ohlasu vytvářejí dojem globálního průlomu. Jakmile ohlas utichne, ukáže se, že se přešlapovalo na místě a všechno jde jako při starém. Pro průlomové iniciativy musíme být připraveni převzít roli předjezdců a k tomu účelu také získat spolubojovníky. Každý může spolupracovat, ale nelze se nechat brzdit. Proto také nejde o to, se namáhat přijmout na mezinárodní konferenci o obnovitelných energiích závěr o zřízení této agentury, zejména bez jakékoli závaznosti. Mnohem spíše by mělo jít o to, iniciativu představit a přizvat ostatní se stejnými právy se podílet. To se zatím opomnělo a všechno ostatní se předalo k sešrotování strojem mezinárodní výroby konsensu a konference ve svém nejdůležitějším momentu selhala - stát se platformou pro generování konkrétních iniciativ, aby naše ekosféra ještě měla šanci.
© eurosolar.cz 2018

Zveme vás na
křest knihy Milana Smrže

15.2.2018 v 18:30
v kavárně Člověka v tísni
v zadním traktu domu Langhans na adrese: Vodičkova 707/37, 110 00 Nové Město