Mocenský boj o energetický mix - Neotištěný článek od redaktorů „Spieglu“ z října 2003

Elektrické hospodářství se nalézá pod velikým tlakem: třetinu elektráren je nutno obnovit - tedy ideální příležitost pro více hospodářské soutěže a klimatické ochrany. Duopol RWE a E.on vší silou blokují novou konkurenci z oblastí větrné energie a plynových elektráren. Parkoviště, dvouposchoďový panelák, kolem pole a stožáry elektrického vedení, budova na konci ulice „Vor dem Nordwald“ v Lehrte u Hannoveru není nic moc. Zdání ale klame. Zde, u „hlavního dispečinku“ firmy E.on Netz má hrstka inženýrů moc nad chaosem nebo řádem v Německu. Za bránami a neprůstřelným sklem řídí po všechen čas technický zázrak pro 30 milionů zákazníků mezi Flensburgem a Mnichovem - stabilitu elektrického zásobování.

Poněvadž nelze elektrickou energii uskladňovat, musí ji to sítě přitékat přesně tolik kolik se v danou chvíli požaduje - pro technika jakým je Markus Wallura, 36, je to „prima práce“. S rychlostí v milisekundách poskytuje stovka elektráren, národních vedení a lokálních distributorů potřebná data na pět obrazovek na jeho pracovišti. Lhostejno, zda se odpojí atomová elektrárna, nebo za v poločase naskočí milion ledniček nebo když zavane vítr a naskočí několik tisíc větrných elektráren: technici ve firmě E.on a jejich spolubojovníci v dalších třech německých elektrických dispečincích musí všechny výkyvy vyrovnat. Kliknutím myši se během několika vteřin připojí vodní turbíny a zase odpojí, jindy je nutné rychle vyrobit ze zásobní páry uhelné elektrárny elektřinu, pak zase obdrží vedení příkaz snížit výkon jedné ze svých jaderných elektráren.

Ještě před třemi tety, tak referuje mistr dispečinku to bylo „spíše nudné“ - Téměř vše se dalo předpovědět a šťávu poskytovaly elektrárny E.on. Od té doby, kdy se proud prodává po celé Evropě a větrné, vodní a bioplynové dodávky mají přednost je všechno jinak. „Teď v síti řádí nejrůznější lidé“ raduje se Wallura, „stále se něco děje, co tuhle práci dělá zajímavou“.

Zpochybněný oligopol koncernů

To, co je pro inženýry profesní výzvou, je současně dalekosáhlou proměnou německé elektroenergetiky. Narůstající provoz na místech dispečinku sítě signalizuje, že je zpochybněn až dosud pevný oligopol koncernů RWE, E.on, EnBW a Vattenfall. Ztráta částí trhu ale nehrozí jenom díky politicky podporovanému boomu energie z větru nebo biomasy. Současně tlačí na německý trh částečně cizí investoři s novými plynovými elektrárnami. A vedle nich také velcí němečtí průmysloví podnikatelé, kteří se zapojují se svými vlastními teplárnami, které vedle procesního tepla pro chemické provozy nebo lázně, dodávají do sítě také přebytek elektrické energie.

To všechno postihuje elektrické koncerny v nejhorším momentě: poněvadž jejich elektrárenský park je z větší části zastaralý, bude v následujících dvou dekádách potřebná nová kapacita ve velikosti 40.000 megawattů, odpovídající zhruba velikosti 30 atomových elektráren třídy Brockdorf. Ještě je zcela otevřené, jací aktéři a s jakými technologiemi budou provádět tuto proměnu elektrického trhu s ročním obratem více jak 50 miliard euro. Která technologie bude v budoucnu rentabilní, závisí zcela na podmínkách, které chce spolková vláda příští měsíc schválit. Červeno zelení chtějí třemi návrhy zákonů nastavit energopolitické výhybky a podle nich se budou orientovat miliardové investice.

Regulace se musí týkat:

• výdajů emisních certifikátů pro klimatické jedy, které budou zaváděny od roku 2005 a jejichž cena především stanoví zůstanou-li nové hnědouhelné elektrárny se svými enormními emisemi oxidu uhličitého konkurenceschopné;
• budoucího zvýhodnění proudu z obnovitelných zdrojů na jehož výši závisí mezi jiným také plánované větrné elektrárny na moři;
• zřízení regulačního úřadu pro hospodářskou soutěž v elektrických sítích, která většinou ztroskotává na příliš vysokých poplatcích koncernů za přenos.

Frontová linie jde koalicí

Manévrovací prostor a konsekvence všech tří záměrů mohou být sotva větší. Vytvoření odpovídajících zákonů bude „určovat charakter elektroenergetického hospodářství i ve druhé polovině století“ očekává Hans-Joachim Ziesig, energetický expert německého Institutu pro hospodářské studie v Berlíně.

Nevyhnutelně se rozhořel boj moc mezi starými monopolisty a jejich konkurenty a kritiky, a jeho linie vede červeno zelenou koalicí. Ministři Jürgen Trittin a jeho stálý kolega Wolfgang Clement zastávají zásadně rozličné strategie. Podle Trittina bude Německo čelit období klimatické změny energetickým mixem z větru, vody, bioplynu a zemního plynu, který zajistí k roku 2020 40% pokles a zajistí novým výrobcům světové tržní prvenství. „Bude více plynových elektráren a více proudu z obnovitelných zdrojů“ doufá ministr životního prostředí, „ale také značné množství uhelných elektráren“. Clement proti tomu považuje každou zásadní změnu současného energetického mixu za „nebezpečnou utopii“. Usiluje o zachování starého systému centrálních elektráren, provozovaných několika velikými koncerny, které by se mohly ubránit v evropské hospodářské soutěži. Pouze tak lze zabránit, aby se Německo stalo zemí „dovážející energii“ a aby ztratilo vedoucí technologické postavení v uhelných technologií. Trittin má na své straně většinu obou frakcí koalice, ale také hospodářský ministr má k dispozici silné batalióny. Špičkový management koncernů RWE a E.on, které vlastní dnes přes 80% trhu s elektřinou, vystavují Schröderovu vládu silnému tlaku - přesně ve smyslu Clementa.

Především essenský elektrický obr RWE ( roční obrat 43,9 miliard Euro) by mohl velmi mnoho ztratit a veřejně hrozí investičním bojkotem. Základem a nejdůležitějším zdrojem příjmů koncernu je 18 elektráren v rýnském hnědouhelném revíru, které jsou v provozu již třicet let a nutně potřebují obnovu. Jak se vyjádřil před časem Klaus Sturany, finanční ředitel, musela by spolková vláda vytvořit stabilní podmínky. Klimatické cíle, které se pohybují přes hranici kyótského protokolu - a které již Německo dalekosáhle splnilo - bude nutné zaplatit „hospodářskými škodami“. Pakliže bude vláda trvat na svém, vyjádřil se Sturany „pak nebudeme investovat“.

Rychle se vyjádřil i ministr Clement v Düselldorfu o hrozící „zástavě investic“. Jeho státní sekretář Goerg Wilhelm Adamowitsch, někdejší manažer dnes již RWE pohlcených elektrických podniků Vestfálska (VEW), již jednou přislíbil, že vláda nebude pokračovat v klimatické ochraně jako osamělý aktér a také, že „regulací nezničí“ provoz sítí. Elektroenergetika požaduje právo na „zajištění výnosů na 35 let“. Ale ani kdyby vláda chtěla, takovou garanci nemůže dát. Nikdo dnes neví, jakou cestou se může energopolitika dát, až budou následky klimatické změny zřetelné na celém světě. Ve skutečnosti slouží kulisa elektrického hospodářství jeho ministra, především jednomu účelu: držet na uzdě malé podnikatele.

„Duopol ovládající trh“

A přitom to mělo být všechno jinak. Když Kohlova vláda v roce 1998 liberalizovala elektrický trh, ještě dávno před tím než podle EU měla, zdálo se nejprve, že staří monopolisté německého energetického hospodářství se budou muset naučit tržnímu hospodářství. Tam, kde mělo tehdejších osm podniků zákonem stanovené lokální monopoly, exkluzivní dodavatelská práva a tučné ceny, museli dnes - aby mohly konkurovat v boji o odběratele, otevřít své sítě rovněž dalším dodávkám jiných producentů.

Staří monopolisté reagovali na nařízenou soutěž nejprve bezpříkladnou vlnou fúzí. Z někdejší firmy Veba, její dceřinné organizace Preussen-Elektra a Bayernwerk se stal dnešní E.on . RWE z Essenu polkly VEW. Tento „trh ovládající duopol“, jak tuto skutečnost nazvali ekonomové monopolní komise spolkové vlády nyní kontroluje čtyři pětiny celkové výroby elektřiny. O zbytek se dělí švédský Vattenfall, který koupil východoněmeckého zásobovatele Veag a hamburské elektrické podniky a Energie Baden-Württenberg (EnBW) na nichž má podíl 34,5 % francouzský státní koncern EdF. Této konkurence se duopol opravdu nemusí obávat. Vlastní totiž k tomu také většinu 41 z 54 regionálních distributorů a více než 130 městských podniků. Kdo by se chtěl zmocnit větších tržních podílů neučiní tak bez sítě E.on nebo RWE. Přesně v tomto bodě má projekt hospodářské soutěže v oblasti výroby elektrické energie zásadní konstrukční chybu. Stará vláda, ani nová červeno-zelená koalice se neodvážily ohrozit moc velikých elektrických koncernů - nakládání s distribuční sítí. Zcela jinak než v případě Telekomu v jehož síti vlastní regulační úřad umožňuje volně využívat konkurenci, zůstává na vůli elektrických podniků a jejich průmyslových velkoodběratelů rozhodovat o distribučních tarifech.

Výsledek je zničující a přichází německé hospodářství draho. Ačkoliv se koncerny a nesčetné malé distribuční firmy snažily na nízké tarify nalákat nové zákazníky a poslaly tak ceny na jízdu do údolí - úspěšná byla především firma EnBW z Karlsruhe, která takto na levnou značku Yello nalákala téměř milion zákazníků.

Firmy s nabídkami nízkých cen ale nebyly schopny nízké ceny dlouhodobě dodržet. Protože nový duopol využívá své sítě s přehnanými poplatky za dopravu energie, aby odstavil obtížnou soutěž. Tak některé podniky, například hamburský dodavatel ekologického proudu Lichtblick za dopravu svého produktu zaplatit dvakrát tolik, než za vlastní výrobu. K ospravedlnění takové vyděračské praxe využili místní vládci branže „všechny triky jak k nákladům na provoz sítí přičlenit všechny nevlastní náklady“, stěžuje si Ulf Böge, prezident spolkového úřadu pro hospodářskou soutěž. Tento úřad například zjistil, že dceřinná společnost firmy E.on - Teag v Duryňsku započítala do nákladů na provoz sítí dokonce i osobní náklady a výdaje na reklamu, které s tím neměly nic společného. V mnoha vzorových případech se bude nyní Böge snažit uplatnit kartelové právo na stlačení cen distribučních poplatků.

V současné době se ocitlo již mnoho nezávislých dodavatelů v konkurzu, rovněž firma EnBW - Yello odepisuje milionové ztráty. A ceny proudu dosáhly zase původní úrovně. Bylo-li možné zásobovat v roce 2000 tříčlennou domácnost za méně než 41 Euro, činí to dnes přes 50 Euro měsíčně. Z tohoto zvýšení připadá na ekologickou daň a další státní poplatky pouze polovina. Zbytek zprostředkují samy koncerny.

Navzdory tomu všemu ex ministr hospodářství Werner Müller a jeho nástupce Clement nečině přihlíží. Když Komise EU požadovala na jaře zřízení kontrolního úřadu, tak jak je běžné v ostatních zemích Clement řekl, že regulační úřady pro Telekom a poštu přenesou do své působnosti také dohled nad elektrickými sítěmi. Zcela otevřené ale zůstává jak a s jakou kompetencí a podle jakých kritérií může úřad hříšníky nachytat. Jde především o velikost poplatků, které mají provozovatelům náležet. Poněvadž je provoz sítí bez jakéhokoli podnikatelského rizika, považuje Bögeův kartelový úřad za přiměřené výnosy vloženého kapitálu těsně nad hranicí spolkových dluhopisů. Tento návrh vrátily koncerny rychle zpět. „Jistota zásobování není zadarmo“ vysvětloval šéf E.on Bernotat a poukazoval na veliké výpadky proudu v USA a v Itálii díky chybám v sítích. Kritikové, jako zelená energopolitička Michaela Husted poukazují na to, že v ostatních státech EU jsou poplatky ze přenos v sítích nižší. Hospodářská soutěž přece nemůže zůstat trčet na jednom místě jenom proto, „že pár podniků kontroluje přístup k trhu“.

„Spálená země“ pro větrnou energetiku

Tato kontrola se elektrickým bosům přece jenom na důležitém místě vysmekla. Protože červenozelená koalice nastavila výhybku odpovídajícím způsobem, museli připustit nečekaně silnou konkurenci: větrnou branži. V rozmezí pěti let se zvýšil instalovaný výkon z 3000 na 13000 MW. Více jak 14.000 větrných elektráren dnes poskytuje 5% celkové německé spotřeby a uspoří atmosféře ročně 18,5 miliónů tun skleníkového oxidu uhličitého. Základem tohoto úspěchu je zákon EEG, který byl schválen před třemi lety. Hubený předpis s pouhými dvanácti paragrafy zavazuje elektrické distributory odebírat ekologický proud za střední cenu v tuto chvíli o velikosti 8,8 centu za kilowatthodinu. Bez garantované výkupní ceny by nebyl zelený proud ve srovnání s elektřinou vyráběnou v amortizovaných fosilních nebo jaderných elektrárnách ještě konkurence schopný. Koncerny bojovaly proti zákonu před všemi možnými soudy: u německého ústavního soudu, u spolkového soudu a u soudu Evropské unie. Luxemburští soudci vysloveně nedefinovali pravidla se zvýšenou výkupní cenou jako „nedovolenou pomoc“, tedy subvenci. Ve skutečnosti neproudí do zvýšené ceny proudu ani jediný cent z veřejného rozpočtu. Platit musí koneční spotřebitelé proudu, kterým vícenáklady přepočtou distributoři. Podle výpočtu spolkového ministerstva životního prostředí činí dnes příplatek pro čtyřčlennou rodinu 1 Euro.

Regulace měla jedinečné a úspěšné průmyslově politické následky. S obratem 3,5 miliardy Euro se prosadila branže výrobců větrných elektráren více, než všechny podniky v bio a gentechnologických odvětvích. V Sasku-Anhaltsku, Šlesvik- Holštýnsku nebo ve východním Frísku patří výrobci větrných elektráren k podnikům s největším obratem. V oborových veletrzích, jako je Husumwind v minulém měsíci šířili mladí inženýři a obchodníci uprostřed hospodářské deprese optimizmus a dynamiku. Před pěti lety nebylo v podstatě slechu o megawattové třídě, zatímco „dnes nabízíme již zařízení s pěti megawatty“, říká Fritz Vahrenholt, exsenátor pro životní prostředí v Hamburku a dnes šéf Windkraftschmiede Repower. A zatím co v energetických oborech od roku 1997 ubylo téměř 90000 míst, ve větrné branži jich vzniklo nových 45000.

Přesto se postavil právě ministr Clement, jež je vlastně odpovědný za hospodářské úspěchy, do čela kampaně podporované koncernovými centrálami RWE a E.on, proti větrné energii. Již měsíce pohlíží na větrnou branži jako na „falešného hráče“ a nadá na „zbytečnou podporu“, s níž budou náklady brzy tak vysoké „jako u černého uhlí“.

Jako páku k omezení větrné branže použil Clement nedávnou novelu zákona EEG, kterou již zeleno červení dohodli v koaliční smlouvě. Trittinem domluvený pokles zvýhodnění pro větrný proud ve výši 22% do roku 2010 je, jak se nechal slyšet, příliš nízký. Bylo by potřebné snížení nejméně o 35%. A vedle toho by bylo nutné plánovitě řídit růst větrné branže. Elektrické podniky by měly vyhlašovat trpělivý nárůst a výrobu pak svěřit nevýhodnějším nabídkám - model, který britská vláda právě zrušila díky jeho neúspěšnosti. Clements neměl se svým návrhem úspěch ani ve své vlastní frakci SPD. V září mu dala najevo veřejnou porážku. Měsíce trvající nejistota o budoucích platbách pro provozovatele větrných elektráren přece jenom dosáhla svého: větrná branže padla do své první recese. Velcí finanční partneři větrných parků - Commerzbank - se stáhli. A provozovatelé jako firma Umweltkontor nalézají sotva soukromé investory pro své projekty.

„A tak se vytvořila pro větrnou branži spálená země“ zlobí se Joachim Fuhrländer, výrobce rotorů s 50 miliony Euro ročního obratu z Westerwalde (fuhrlaender.de). Brzy bude „vnitřní trh mrtvý“ a „špičková technika vyvinutá v Německu se bude provozovat v zahraničí“. Fuhrländer dnes realizuje svůj obrat ze čtyř pětin ve Španělsku, Itálii, Brazílii, Japonsku a Číně. Následkem toho se začala výroba překládat do zahraničí. Stejně šéf Repoweru Vahrenholt bije na poplach. V úpěnlivé žádosti si stěžuje svému kolegovi a příteli, se kterým si tyká, Wolfgangu Clementovi, aby tímto kurzem „neničil větrnou branži v Německu“. Přitom jsou údaje o nákladech na větrnou energetiku, které Clemensovo ministerstvo i energetické firmy kolem sebe šíří hrubě zavádějící. Clemensem obávaná cenová exploze, způsobená zaváděním obnovitelných energií se pravděpodobně vůbec nebude konat.

Částečně mohou za odpor proti větrné energii sami výrobci větrného proudu - příliš dlouho podceňovali hněv venkovských obyvatel a majitelů rekreačních objektů, kteří viní větrné elektrárny z rušení venkovského klidu a znešvaření tradiční kulturní krajiny. Rovněž lokální politici a zemští ministři obou velkých stran se staví na stranu protestů proti novým větrným parkům. To se doneslo rovněž ministrovi Trittinovi. S návrhem novely EEG, kterou předložil koncem srpna 2004 šlape na brzdu. Základní bonifikace se má omezit na elektrárny lokalizované podél pobřežní linie. Především ale chce ministr omezit podporu větrných elektráren na větrně slabších místech ve vnitrozemí tak, aby se na těchto místech rotory nevyplatily.

Oproti tomu se ale má ještě zvýšit zvýhodnění pro velká zařízení v severním a Baltickém moři. Trittin očekává do roku 2010 výstavbu větrných parků offshore o výkonu 2.000-3.000 MW. V rámci dalších 20 let má být instalováno - většinou mimo dohled pobřeží - až 25.000 MW a pokrývat 15% celkové německé spotřeby. Rovněž tento koncept ale naráží na masivní odpor koncernů: technika offshore je příliš drahá, není úplně technologicky vyzrálá a je příliš daleko od center spotřeby, míní šéf E.on Wulf Bernotat. Bylo by nutné obecné omezení větrné energie.

Pověst o drahé regulační energii

Centrálním argumentem, který uvádějí skeptici o větrných elektrárnách je zdánlivě základním problémem tohoto energetického zdroje: jeho nejistá dostupnost. nestálé počasí zapříčiňuje další náklady ve výši „mnoha stovek milionů Euro“ ročně, které nejsou obsaženy v nákladech na bonusy za obnovitelnou elektřinu, stěžují si Clementovi úředníci ve své materiálu. V praxi musí velcí dodavatelé provozovat elektrárny v základním režimu, aby mohli nahradit vítr, který se zastavil. Tato regulační energie a její udržování zapříčiňují již dnes finanční zatížení ve výši 2,5 centu/ kilowatthodinu větrného proudu, tvrdí člen představenstva E.on Jürgen Elsässer, téměř tolik kolik stojí komerčně vyráběný proud. Přitom kritici ale zamlžují, že pro oscilace nabídky a poptávky jsou nutné také regulační kapacity, bez obtížných vrtulí. Konec konců se také veliké elektrárny čas od času musí odstavit, kvůli prohlídce nebo závadě. Během letního horka v létě 2003 poklesl nejenom větrný výkon na líných 10%, ale i jaderné elektrárny musely snížit svůj výkon díky silnému ohřátí chladící vody v řekách.

Současně působí větrný proud na výnosy tradičních výrobců proudu. Každá kilowatthodina ekologického proudu sníží jejich zisk. Vinni jsou ale manažeři sami. Nejenom proto, že až dosud nezačali sami s výrobou ekoproudu, ačkoliv to zákon výslovně připouští. E.on provozuje pouhých 65 z 13.000 MW větrné energie. Vedle toho příliš sází na atomové a hnědouhelné elektrárny, jejichž provoz se vyplácí, když pracují po celou dobu. Když začne foukat silný vítr, snižuje to výnosy, protože uspořené palivo nehraje prakticky žádnou roli. Jinak by tomu ale bylo u plynových elektráren, jejichž největší částí nákladů je právě zemní plyn. V energetické portofoliu současných koncernů bychom je ale marně hledali. Jak může větrná energie pokazit bilanci firmy E.on, zjistil dozorčí sítě Markus Wallura například v noci z 20. na 21. září 2003. V rámci šesti hodin se zvýšil v regulační zóně E.on díky nastupujícímu podzimnímu větru výkon větrných rotorů prakticky z nuly na 2.500 MW. Flexibilní plynové nebo vodní elektrárny neměl E.on tuto noc již k dispozici. Když tedy Wallura požadoval díky přednosti větrné energie snížení vstupního výkonu, museli jeho kolegové snížit výkon atomové elektrárny - pro manažera E.on je to mrzutý pokles výnosu.

Při tom právě moderní plynové elektrárny by byly vhodným a profitním nástrojem jak vyrovnat vedlejší náklady čistého, ale kolísajícího zdroje větrné energie. Pomocí takzvaného paroplynového okruhu je k dispozici velmi efektivní technologie, která promění celkem 60% vstupující energie na elektřinu a vypustí pouze čtvrtinu tolik oxidu uhličitého na kilowatthodinu, než elektrárny uhelné. Již deset let jsou k dispozici. Ve Velké Británii se během několika let třetina elektrického proudu vyrábí v těchto elektrárnách a tak již dnes splnila povinnost danou Kyotským protokolem. Stavebník elektráren Siemens dělá s těmito elektrárnami na celém světě miliardové obchody - pouze v Německu ne.

„Klauzule pro ochranu uhlí“ ve formě daně za zemní plyn

V Německu se vyrábí právě 9% elektrického proudu ze zemního plynu, téměř výlučně v průmyslových nebo komunálních podnicích. Tento stav záměrně způsobila aliance hnědouhelných koncernů RWE na Vattefall pod vedením ministra Clementa. Podařilo se jim uměle udržet vysokou cenu zemního plynu. Zatímco se z uhlí a uranu se vyrábí elektrický proud bez daně, existuje pro relativně čistší palivo zemní plyn minerální daň ve výši 3,5 Euro / kWh - a podle mínění DIW experta Ziesinga je „jednoznačně ochrannou klauzulí na ochranu uhlí, které porušuje konkurenceschopnost.

Této zhůvěřilosti chtěli udělat přítrž také Zelení po změně v roce 1998. Již tehdy ale hrozili mocní z RWE zastavit svůj program 10 miliardové euro investice na renovaci hnědouhelných elektráren a zastavit otevření povrchového dolu Garzweiler II, které prosazovala SPD proti mínění Zelených.

V Bundestagu varoval Reinhard Schultz za SPD z Vestfálska před porušenou hospodářskou soutěží na elektrickém trhu ve prospěch zemního plynu. Plány se ukáží být „trojským koněm naší vlastní energetické základny“ hřměl jeho stranický kolega Werner Labsch z východoněmeckého hnědouhelného revíru. Nakonec hrozil Clement ve Spolkové radě spolu s opozicí CDU nechat padnout vládní plány na ekologickou daň. To se ukázalo být účinným. Při důležité diskusi na kancléřství se nakonec prosadil kompromis, který má málo společného s původními předpoklady. Osvobození výroby proudu ze zemního plynu od ochranné daně pro uhlí bylo ohraničeno na pět let. K tomu by měli profitovat pouze ti provozovatelé, jejichž elektrárny byly připojeny k síti nejpozději 39 měsíců po vstoupení regulace v platnost. Osvobození od daně se navíc vztahuje pouze na ty elektrárny, které přemění v proud minimálně 57,5% vstupní energie. Tak jsou vlastně ekologicky smysluplné kogenereční elektrárny vyrábějící proud i teplo již předem vyloučeny.

Když byl zákon v prosinci 2002 - po třech letech - konečně prošel Bundestagem a notifikací EU byly pouze dva podniky schopny realizovat odpovídající projekty. V pomořanském Lubminu připravovala firma Concord- Power - dceřiná společnost koncernu EnBW elektrárnu o výkonu 1200 MW. A v chemickém parku Knapsack u Kolína plánuje firma Integer join venture ropného Shellu s americkým koncernem Bechtel elektrárnu o výkonu 800 MW. Zatím uběhlo z 39 měsíční lhůta 10 měsíců a nic se nestalo. Clementův následovník Peer Steinbrück projektu v Kapsacku v červenci požehnal a dokonce kancléř Schröder byl zajedno s investicí 500 milionů v Kolíně. Ale ministr Clement se zdráhal podepsat potřebné provozní předpisy, pomocí kterých měla být stanovena účinnost energetického cyklu. Vedle toho nechal Clement roztrušovat, že investoři s ohledem na stoupající ceny plynu ztrácí zájem. To ovšem Mathew Brett, vedoucí projektu Integer, vehementně popírá. Firma neinvestovala zbůhdarma do zajištění místa a povolovacího řízení více milionů euro. „V každém případě chceme stavět“ tvrdil Brett ještě v září.

Mezitím ale musely firmy Integer i Concord - Power odstoupit od svých projektů, díky nekonečným průtahům nelze projekty realizovat v rámci předepsané lhůty. I když Clement - jak mnohokrát zmínil - by bylo třeba lhůto prodloužit. A to by zase trvalo. Zákon by musel opět projít Bundestagem a notifikací v Bruselu. "To jsou praktiky jako v banánové republice", stěžuje si Hermann Scheer, energetický expert frakce SPD. "Ti stejní aktéři, kteří si žehrají na nedostatek jistoty při plánování a hrozí zastavením investic, s velkým úsilím maří miliardové plány možných konkurentů, kteří by stavěli, kdyby je vláda nechala."

Podobná hra se odvíjí také při blokádě výstavby dalších tepláren nebo kogeneračních elektráren, které umí efektivně a klimaticky výhodně produkovat proud a teplo či procesní energii v kombinaci. Tyto elektrárny mohou, tak zní dobrozdání energetické Enquette komise německého Bundestagu mohou pokrývat přes polovinu německé spotřeby proudu a uspořit pětinu skleníkových plynů. Holanďané a Dánové produkují téměř 40% své elektřiny v kogeneračních elektrárnách. V Německu je to pouze 10%. V Německu je třeba modernizovat kotelny a to je ideální příležitost jak i zde vystavět kogenerační techniku. Jakmile se ale spolková vláda před třemi lety rozhodla systémem kvót minimálně zdvojit podíl kogenerace, vyvolal také tento záměr bouři elektrické lobby.

V čele s někdejším ministrem hospodářství Wernerem Müllerem, dnes šéfem uhelného koncernu RAG, se opět prosadil kompromis, v němž se nakonec od kvóty ustoupilo. Vedle toho by měla investory kogeneračních jednotek motivovat zvláštní bonifikace, aby se podíleli na klimaticky výhodné technologii. To by mělo vést do roku 2010 celkem k úspoře jedenácti milionů tun oxidu uhličitého.

Prodělek s kogenerací

Mezitím sdělil expert ministerstva pro životní prostředí, že do konce navržené lhůty, dojde právě k poloviční redukci skleníkových plynů. Mezitím ale koncerty drasticky vyšachovali nové soukromé firmy. Kilowatthodinu z kogenerační jednotky dodanou do sítě konkurencí ohodnotili na celých 1,41 centu a tomu pak přizpůsobili zákonem předepsaný bonus. Výsledkem bylo, že mnozí provozovatelé vydělali po přijetí zákona méně než předtím.

Jak předběhnout výrobce proudu musel například zjistit inženýrský podnik Freischlad & Assmann. Tento podnik smluvně provozuje v hessenské obci Eschenburg plynovou kotelnu pro místní koupaliště a vedle toho vyrábí 300000 kWh elektrické energie pro síť dceřinné společnosti E.on EAM. Protože se plynová kotelna nepoužívá neustále, musí koupaliště kupovat ročně 15.000 kWh. Zatímco EAM vykupuje dodávaný proud 3,3 centy za kilowatthodinu, požaduje ze dodání 45 centů, tedy mezi nákupem a výkupen faktor více jak 13. „Tato praxe masivně zanedbává soukromé investory v kogenerační oblůasti“ zlobí se provozovatel zařízení Hans-Joachim Freischlad. E.on kasíruje zisk investice, za kterou nic neplatil.

Navzdory všem těmto strategiím blokády nemohou koncerny spočinout v nečinnosti. Již brzy znovu karty zamíchá nový velký projekt EU: evropskými vládami již schválené zavedení obchodu s emisními certifikáty. Poprvé by měla emise skleníkových plynů mít pro průmysl svou cenu - s následkem, že výroba elektrické energie v hnědého a černého uhlí bude drasticky dražší. Zákon EU předpokládá. že všechna spalovací zařízení, která budou mít výkon vyšší než 20 MW dostanou certifikáty, které je oprávní k vypouštění určitého množství oxidu uhličitého. V Německu se to týká 2400 zařízení, které vypouštějí dohromady přes 50 % německých emisí skleníkových plynů. Zbytek pochází z motorů aut, stejně jako domácností a malých podniků. Celkově vydávané množství certifikátů se řídí podle povinnosti, kterou převzala každá země EU v rámci Kyotského protokolu jako podíl na snížení klimatické zátěže. Do roku 2010 musí Německo podle tohoto ustanovení snížit emise vzhledem k roku 1990 o 21%. Na energetické hospodářství a průmysl tak připadne 500 milionů tun.

S certifikáty budou moci podniky mezi sebou obchodovat. Základní ideou je, že investice si najdou takové místo, kde lze dosáhnout největšího efektu. Pakliže provozovatel elektrárny dosáhne novou technologií vyšší úsporu, než ke které byl nucen, může přebývající certifikáty prodat jinému, který si naopak odpovídající investici nemůže dovolit. Německo si přitom nemusí dělat žádné veliké starosti. Protože se Německo přestavbou průmyslu DDR na počátku 90. let cíli 21% přiblížilo na dvě procenta, může povinnost do roku 2012 zvládnout bez velkých nákladů.

Při nedávném energetickém setkání u kancléře slíbil proto ministr Trittin shromážděným šéfům elektrických koncernů, že vydá certifikáty všem zdarma. Koncern Vattenfall by navíc ještě obdržel zvláštní dodávku za již ukončenou modernizaci svých hnědouhelných elektráren ve východním Německu. Dodatečné certifikáty bude Trittin vydávat také za náhradu jaderných elektráren plynovými nebo uhelnými zařízeními. Pro emise zapříčiněné růstem a novými podnikateli budou k dispozici další certifikáty. Všechna tato opatření hrozí ale tím, že dojde k inflaci certifikátů. Aby byl dodržen národní cíl, bude nutné realizovat „další omezující podmínky v dopravě a v domácnostech“ tvrdí interní poznámka ministerstva životního prostředí. To zní jako mýto pro všechny, limitem rychlosti nebo přísnějšími směrnicemi pro hospodaření s teplem. Zda ale politika na konec zatíží dalšími platbami automobilisty a majitele domů, aby pomohla velikým podnikatelům, o tom pochybují sami energetičtí manažeři. „Setkání u kancléře“ dává se slyšet Bernotat, šéf E.on „bylo harmonické, protože mělo být harmonické - k přetahování dojde příště“.

Emisní obchod - miliardový pokr s horkým vzduchem

Ve skutečnosti se nepodajný okruh lobbyistů již dlouho zasazoval o rozdělení certifikátů v rámci „národního alokačního plánu“ za podpory ministra životního prostředí Trittina, protože i když budou jednotlivé podniky v Německu velkoryse vybaveny certifikáty, bude tyto mít na konci miliardové hodnoty. Na tom mají vinu některé státy EU jako Španělsko, Itálie, Rakousko a Holandsko jejichž snahy o snížení emisí oxidu uhličitého o roky pokulhávají. V evropském obchodu tedy bude o certifikáty zájem - stav, jež vyvolává především v uhelných odděleních elektrických koncernů starosti. Sice nejprve mohou získat dostatek certifikátů pro zařízení v provozu. Jejich hodnota musí rovněž ale kalkulována pro nové elektrárny, podniky je mohou prodat a investovat to emisně výhodné techniky. Především proud z hnědouhelných elektráren bude v konkurenci s ekologicky získávaným nebo plynovým proudem nutně dražší. Tím by se mohla umělá výhoda plynové daně rychle rozpustit. Vzroste-li cena za jednu tunu oxidu uhličitého přes 15 euro „bude hnědé uhlí nerentabilní“ kalkuluje Sturany, finančník představenstva RWE.

Ještě větší starosti ale Sturanymu a jeho kolegů dělá otázka, jak to bude s certifikáty po roce 2012. Pakliže se mezinárodní emisní cíle, jak se očekává, budou dále zpřísňovat, automaticky porote cena za certifikáty. Nevyhnutelně se tak německý elektrický mix dá do pohybu, i když se tomu bude Clement a jeho následovníci vzpírat. Přinejmenším u E.on, jehož současná výroba energie spočívá především na 14 podnikových atomových elektrárnách jsou takové scénáře veskrz realistické. Pakliže zůstane u odstoupení z jaderné energetiky, bude podle manažerů E.on zemní plyn od roku 2010 možnou surovinou. Konec konců stejný koncern koupil největší plynový podnik - Ruhrgas. Již dlouho jsou v düsseldorfské centrále v plánu také veliké větrné elektrárny na moři. U tří plánovaných offshore projektů již E.on starostlivě investoval. Pro záměr Sky 2000 v lübecké zátoce je, navzdory skepsi šéfa koncernu, v běhu výběrové řízení na zajištění potřebné technologie.

Tak není v žádném případě nepravděpodobné, že by síťový dozor v Lehrte musel v budoucnu regulovat ještě více větrného proudu než dnes. Čistý proud by ale nepocházel od konkurence. Technici E.on by si mohli svůj proudový mix provozovat v rámci svého podniku.