Navigace
Zpět na: Home / Časopis

Klimatické změny a role vody

Voda, vzduch a evolucí vzniklá vegetace jsou příčinou rozdělení teplot, které umožnilo vznik dnešní flóry a fauny na dalších částech země. Na toto rozdělení teploty má vliv především voda, díky svým disipativním (lat.dissipare: rozmělnit, rozdělit) vlastnostem. Bezprostředně je disipace tepla a energie způsobena velkými tepelně transportními vlastnostmi vody, který vyrovnávají noční a denní teploty. Právě toto vyrovnávání umožnilo vznik prvních živoucích buněk na hranici mezi vodou a vzduchem. Přitom se prosadily ty procesy a mezistavy, které nejlépe disipovaly energii, tj. ty, které nejefektivněji probíhaly v cyklech vázaných na zemi. Projdeme-li evolucí, pak vidíme, jak z buněčných shluků vznikají přes mnohá stádia rostliny. Pak přicházejí zvířata. Na místech odlišného rozdělení teplot vznikají na základě vzájemného působení různé druhy fauny a flóry. Tak se současný život vyvinul převážně v teplotním pásmu mezi -20°C a +79°C, s některými extrémními výjimkami. Vznikly biotopy s rozdílnou autarkií, mezi jinými i ty, které existují za podmínek velmi omezené výměny s okolním světem, jak to třeba ukazují oázy v pouštích. Jsou založeny na tepelné regulaci lokálním vodním cyklem.

Regionální vodní koloběh

Existence vodního okruhu je vázána na určitý obsah vody v půdě. Aby se tento stav udržel na potřebné výši, je třeba, aby půda byla prorostlá kořenovými systémy různých rostlin. Pakliže je k dispozici dostatek půdní vody, mohou rostliny v dostatečné míře vodu odpařovat, přičemž pomocí svých listů mohou tento proces optimalizovat. Odpařování ochlazuje biotop na teplotu, které je pro společenství příznivá. Vodní pára stoupá vzhůru, přičemž její tlak klesá. V určitém bodu, v závislosti na výšce, vodní pára kondenzuje a prší. Tento déšť pak vrací, v různé míře, biotop od biotopu vodu zpět do půdy. Ta zase vodu váže formou vlhkosti. Tak jsou vzájemně propojeny vody, mikroorganismy, živiny, rostliny a zvířata, aby byl proces efektivní. Toto označujeme jako regionální vodní okruh, v jeho rámci cyklus probíhá během jednoho nebo několika dnů.

Velký vodní koloběh

Z krajiny se zdravým biotopem odtéká voda pryč, shromažďuje se řekách a jezerech a z nich teče do moří. Zdravá půda přitom zadržuje potřebné množství vody a živin. Ve velkém vodním oběhu se odpařená voda z moře dostává v dostatečném množství do zdravé krajiny. Velký vodní oběh se v tomto bodu stýká s malým vodním oběhem, přičemž jeho perioda se pohybuje v rámci týdnů až měsíců. Odpařování snižuje teplotu v biotopu na úroveň nižší, než je mimo biotop. Tím klesá tlak vzduchu a nad biotopem vzniká relativní tlaková níže. Nad touto tlakovou níží klesají mraky a přitahují další vodu vypařenou nad mořem. Je to sama příroda, která tyto koloběhy reguluje tak, aby zůstávaly stabilními, a aby mohly udržitelně probíhat. Přirozeně bude velký vodní oběh tím efektivnější, čím se bude na něm podílet více zdravých biotopů. Za výhodných podmínek je ale možné dosáhnout určité míry globální stability rovněž pomocí malého vodního oběhu.

Politické následky

Poměřováno dobou lidského vývoje, měli jsme jenom krátký okamžik, trvající méně než jedno tisíciletí, neuvěřitelnou svobodu času a prostoru. Kterékoliv místo na zemi můžeme dosáhnout během jediného dne. Tuto svobodu jsme si ale koupili za cenu neobyčejného vyplenění Země. Neobnovitelné zásoby fosilních energetických zdrojů, které přírody schraňovala tisíciletí, jsme spotřebovali za krátkou dobu a své životní prostředí tou měrou zruinovali, že nás již nebude schopné déle živit a my jej nebudeme moci obývat.

Přitom jsme zničili malé – lokální, regionální a subkontinentální vodní okruhy, takže v krajině již zůstává jenom velmi málo, či dokonce žádná voda. Mýcení lesů zamezuje přirozenému chlazení. Plochy se přehřívají. K tomu ještě napřímenými řekami odvádíme mnoho živin do moří. Naše půda se vyluhuje, takže je jí možno udržovat plodnou pouze pomocí stále většího množství chemikálií. Následkem je stále větší rozšiřování pouští, ubývání úrodné plochy a sladké vody, a hromadění a zesilování špatného počasí narušením velkého vodního oběhu.

V tomto rozmezí, velice krátkém ve srovnání s historií země, jsme se vymanili z přirozeného rámce přírody. Čím dříve se rozpomeneme na přirozené přírodní procesy, tím dříve budeme mít šanci přestát nevyhnutelnou proměnu bez katastrofy.

Tak se na více frontách snoubí různé pohromy. Snižující se zásoby fosilních surovin budou příčinou rychlého poklesu našich životních standardů. Změna klimatu a ničení životního prostředí nás staví do zásobovacích problémů, kdy nebude možné zaručit udržení života. Samotné zajištění výživy vyžaduje zdravou půdu pro pěstování plodin, rozprostřenou po celé zeměkouli, která bude mít v rámci relativní autarkie potřebnou míru životaschopnosti. Na těchto plochách bude zapotřebí pomocí zemědělských, klimatických a vodohospodářských aktivit nastavit takové poměry, které pomohou zastavit nebezpečný vývoj našeho klimatu. Pouhé snižování emisí skleníkových plynů náhradou fosilních zdrojů za obnovitelné nepostačuje. Atomová energie nevyhovuje již z těchto důvodů, nejenom proto, že produkcí tepla přispívá ke skleníkovému efektu, ale rovněž proto, že urychluje zastavení malých vodních koloběhů v jejich okolí.

Šance změny

Zdravá krajina může vycházet pouze ze zemědělství, když bude všechny vodní, půdní, živinové, mikrobiální, rostlinné, zvířecí a klimatické systémy opět vzájemně integrovat, tak jak učinila příroda, když umožnila život. Ač jsou všechny tyto složky našimi nejcennějšími zdroji jsou dnes zásadně ohroženy. Aby se mohlo zemědělství zhostit úkoly této obnovy, bude muset převzít mnohem větší společenskou úlohu než dnes, bude se muset stát producentem zdrojů. Zemědělec se bude muset přeškolit na výrobce surovin a energie. Naše jediná šance spočívá v tom, vybudovat v rámci zničené přírody, klimatu mimo rovnováhu, a v rámci zhroucených společenských struktur takovou novou funkční integrovanou výrobní strukturu a to sice decentrální a na základě zdravé krajiny.

Budoucnost patří regionalizovanému zemědělství

Zatímco současný ekologický zemědělec dostává peníze pouze za své ekologicky vyrobené potraviny a k tomu plní úkoly, které jeho výrobu prodražují, bude budoucí hospodář dostávat za své zemědělské produkty také peníze za zachovávání zdravého klimatu, tvorbu podmínek pro zdravou pitnou vodu a recyklaci odpadních vod. To politicky znamená, že budoucnost nepatří globalizovanému hospodářství, ale regionalizovanému. Přitom dnešní člověk bude muset oželet příjemnosti současné civilizace pouze tou měrou jakou budou při výstavbě nových struktur odpadat. Abychom viděli, o jaké požehnání se může jednat, stačí pomyslet na groteskní dopravu zboží, v rámci níž se sice z hlediska ekonomiky podniku smysluplně, ale z pohledu národohospodářského nesmyslně převáží výrobky kolem celého světa tam a zase zpátky - a na to, že se takový provoz subvencujeme pomocí přímých i skrytých daní my všichni.

Žít z výnosů a nikoliv z kapitálu

Nejedná se o záchranu přírody kvůli ní samé. Pakliže bude chtít civilizace přežít musí žít z výnosů kapitálu a nikoliv z něj samotného. Své zásobování potravinami musíme založit v nezávislosti na světovém trhu. Bohatství není žádnou ochranou před chaosem, který nás všechny postihne, když se naše narůžovo natřené globální hospodářství zhroutí jako domek z karet. Z výsledků archeologického bádání můžeme rozpoznat důvody, kvůli kterým ztroskotaly zaniklé civilizace. Homo sapiens má informace z ruin ztroskotaných civilizací, aby se sám poznal, kým je: lovec železné doby, jež zůstal stát na půli cesty k inteligenci, chytrý, ale ne moudrý. Musíme se řídit prvním pravidlem přežití parazitů: nikdy nesmíš zahubit svého nositele. Když jsme lezli po žebříku pokroku nahoru, polámali jsme pod sebou příčky Pakliže se nám nepodaří realizovat změny nyní, kdy se nám vede dobře, proměna se stěží podaří, až se nám povede hůře.

Lesy jako strážci vod

Lesní oblasti se svým kobercem dřev, mechu a spadaného listí či jehličí fungují jako veliké houby, nasávají přívaly dešťů a pomalu ji nechávají vsáknout do půdy; stromy opět vodu vysávají a pomocí svých listů ji odpařují. Kde se ale původní lesní plochy a jejich půda nechávají ničit odlesňováním, vypalováním, nadbytečným vypásáním či rozoráváním, tam holá země v suchém podnebí působením slunce ztvrdne a při vlhkém počasí se chová jako střecha. Výsledkem jsou obrovské záplavy, které sebou často nesou značná množství písku a kameniva, které tekou po srázech jako tekutý beton. Jakmile voda ztatí svou rychlost, usadí se písek a kamenivo a dále teče široká hnědá řeka do moře. V posledních 5000 letech, podle sumerských záznamů, zanesly dvě řeky – Eufrat a Tigris – 130 kilometrů Perského zálivu. Kde dnes leží druhé největší město Iráku Basra – dnes obsazená anglickým vojskem – bylo za antiky volné moře. Řeky vyplavují z hornin a půdy sole a odnášejí je do moře. Umělé zavlažování naproti tomu vede k hromadění vody v horních vrstvách, protože se brakická voda dostává k povrchu. Bez správného odvodnění a dlouhých period, při nichž by byla půda v klidu a za dostatečných srážek, kterými se půda propláchne, jsou zavlažované oblasti budoucími solnými pánvemi. Krajina zůstane pustá a kyselá a bílá prachem pokroku.

Proto kultura nemá větší cenu než lesy. Jediným dlouhodobým základem přežití a úspěchu každé civilizace je zdraví země, vody a lesů, které jsou strážci vody. Každý den umírá 25000 lidí pouze zamořenou vodou. Každým rok zůstává vlivem nedostatečné výživy 20 milionů dětí duševně nevyvinuto.

Wilhelm Ripl, em. prof. , TU Berlín, se zabýval ekologií krajiny a sladkých vod

© eurosolar.cz 2018

Zveme vás na
křest knihy Milana Smrže

15.2.2018 v 18:30
v kavárně Člověka v tísni
v zadním traktu domu Langhans na adrese: Vodičkova 707/37, 110 00 Nové Město