Navigace
Zpět na: Home / Časopis

Fonction publique obnovitelných zdrojů

   Francie je země, která se více než kterákoliv jiná opírá o atomovou energii. Podle statistik mezinárodní energetické agentury patří současně k zemím s nejmenší snahou v oblasti výzkumu a vývoje obnovitelných energií. Jejich význam pro hospodářské, sociální, kulturní a v neposlední řadě ekologické perspektivy je hluboce podceňován. Kdysi tomu ale bylo jinak, ve vývoji technologií obnovitelných zdrojů hrála Francie svého času vedoucí roli.
   1969 byla vydána v pařížském nakladatelství Gauthier- Villars kniha " Le Chaleur Solaire et ses Applications Industrielles, sepsaná Augustinem Mouchotem (1852 - 1912), přírodovědcem a matematikem. Kolem roku 1850 prožil ve Francii energetickou krizi. Pro pohon parních strojů, základního kamene průmyslové revoluce, měla Francie ve srovnání s Německem,Velkou Británií nebo USA zásadní nevýhodu: neměla dostupné uhelné zásoby. Francie se stala obětí rostoucích cen importovaného uhlí.Francouzská vláda mobilizovala vědce a techniky, aby zajistili autonomní energetické zdroje.V této době Mouchot zkonstruoval sluneční destilační aparát, který desítky let v Alžírsku vyráběl pitnou vodu a sluneční pec, kterou používala cizinecká legie. V roce 1878 představil na pařížské výstavě sluneční parní stroj - ten byl senzací výstavy a dodnes je uložen v pařížském technickém muzeu. V Tours, kde Muchot naposledy učil je po něm pojmenována ulice, a v ulici Bernard-Pallisy 4 je na bílé mramorové tabulce nápis "V tomto domě zkonstruoval v letech 1864 až 1866 Augustin Mouchot první přístroj k využívání sluneční energie". Jeho projekt byl ale později zapomenut, když díky zlepšeným těžebním technikám se začaly využívat francouzské uhelné zásoby.
   Jediná obnovitelná energie, která byla využívána, je energie vody. S mnohými malými vodními elektrárnami byla dokonce na počátku elektrifikace země. Také zde došlo ke strukturální změně - výroba elektrické energie se koncentrovala na velká vodní díla, což odpovídalo rozvoji velkých, zpočátku fosilních a později atomových elektráren, a v jejich kontextu se staly malé vodní elektrárny cizím elementem. Dnešní výroba francouzské elektřiny se realizuje ze tří čtvrtin v jaderných elektrárnách a z jedné čtvrtiny z tradiční vodní síly, která je k dispozici zejména v horských oblastech a je sotva více využitelná. Když francouzské elektrické podniky -EdF- samy o sobě sdělují na přelomu roku 2000/2001 ve velkých francouzských novinách, že zaujímají v rámci Evropské Unie ve výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů první místo, mají na mysli právě tento hydroenergetický potenciál. Rozšířená perspektiva ale směřuje na nové obnovitelné zdroje, na které se také vztahuje oznámení EdF. Investice budou do roku 2005 zdesateronásobeny (vycházejíce z velmi nízké současné úrovně): na využívání zářivé sluneční energie, biomasy z hlediska její funkce jako přírodního slunečního kolektoru, větrné energie a revitalizace decentrálního využívání vodní síly - a to pro veškeré potřeby různých forem výroby energie. V tom je před námi výzva. Je to strukturální výzva; její možnosti a objem můžeme pochopit jenom tehdy, když se budeme na energii dívat hospodářsko sociologickým pohledem. Z energie, která má zcela jiné energetické toky a zcela jiné technologie využívání plynou také zcela jiné hospodářské, sociální a kulturní dimenze.
   V roce 1926 vyzýval fyzik Alphonse Bergeret využívání sluneční energie jako "úkol fyziků a inženýrů zítřka". "Naše uhelné zásoby náhle vyschnou, takže během 150 nebo 200 let budeme nuceni energii získávat z přírodních cyklů." Francouzským příspěvkem byly především solárnětermické elektrárny. Jejich využívání předpokládá nerušený sluneční svit, a proto se pozornost soustředila na Alžírsko. V ústavu pro sluneční energii na univerzitě v Alžíru byly dosaženy průkopnické výsledky - v Le Bouzeréah byla instalována sluneční pec o výkonu 50kW a pomocí slunečních koncentrátorů bylo v ohnisku dosaženo teploty 4000o C. Ředitelem institutu byl Marcel Perrot a v roce 1963 v Paříži vydal knihu "La houill d´or ou l´energie solaire" (zářivá neboli sluneční energie). Ale také tato technická linie využívání sluneční energie - na jejímž základě byla v Pyrenejích vybudována elektrárna o výkonu 1 MW - nebyla dále následována poté, co Alžírsko v roce 1962 získalo nezávislost a institut v Alžíru byl uzavřen.
   Perrotova myšlenka nebyla v prvním plánu čistě ekologická, ale spočívala především v představě francouzské energetické samostatnosti. Tento požadavek hrál ve francouzské energetické diskusi mnohem větší roli než kdekoli jinde. V této souvislosti byl pro ropné zdroje v Alžírsku ražen v 50. letech termín "nacionálně patriotický". Na základě politického vývoje byla také tato myšlenka odložena ad acta. Ve strategické orientaci na atomovou energii je tato myšlenka také obsažena, import uranu je ale posuzován jako sekundární problém, když se hovoří o celém technickém koloběhu uranu od jeho obohacování až po konečné zpracování. Skutečnost, že Francie má mnohem větší vliv svým státním energetickým podnikem než jiné evropské státy, plyne z principielně správného zajištění energie jako elementární veřejné záležitosti: struktura energetického zásobování jako ordre publique.
   Mé vótum jde ještě dále: zajištění energie je prioritní fonction publique. V této knize se ukazuje, že právě obnovitelné energie mohou skutečně splnit všechny tyto funkce a to navíc multifunkčním způsobem, jak by to pomocí fosilních nebo jaderných energií nebylo nikdy možné. Fonction publique obnovitelných energií spočívá také v tom, že jsou vztaženy k určitému rámci a strukturám, tedy odpovídajícímu řádu. Výroba energie z domácích surovin, nezávisle na konkrétních hospodářských subjektech - ať soukromých nebo veřejných, plní v každém případě svou fonction publique.
   Jedná o tedy protimluv, že by obnovitelné energie hrály v posledních čtyřech desítkách let ve Francii marginální roli, v zemi, v níž jsou myšlenky o energetické soběstačnosti tak silně zakotveny. Není náhodou, že první scénář, který zakládal energetické zásobování na výlučně domácích obnovitelných zdrojích byl vypracován právě ve Francii skupinou vědců "Groupe de Bellevue". Tento scénář je uveden také v této knize. Zůstal nepovšimnut, protože se orientoval napříč dominujícími směry energetické diskuse. Naplnil tímto svůj osud, který popsal v jednom aforismu polský spisovatel Stanislav Lec "Kdo předběhl svou dobu, musí na ni počkat v nevlídné ubytovně".
   Podstatnou myšlenkou této knihy je, že neexistuje jenom základní ekologický rozdíl mezi atomovou a fosilní energií a straně jedné a obnovitelnými energiemi na straně druhé, ale také rozdíl mezi ohraničenou a neohraničenou schopností zásobování a ten se stává vnitropoliticky, hospodářsky a sociálně, rok od roku ničivějším. A existuje třetí rozdíl mezi globální dosažitelností a tudíž závislostí a národní a regionální dosažitelností a odpovídající nezávislostí. Tento rozdíl je strukturální. Nespočívá jenom v novém energetickém systému, ale i v nové možnosti rozvoje pro každou společnost.
© eurosolar.cz 2018

Zveme vás na
křest knihy Milana Smrže

15.2.2018 v 18:30
v kavárně Člověka v tísni
v zadním traktu domu Langhans na adrese: Vodičkova 707/37, 110 00 Nové Město